Let me translate that for you:

Pár hodin po příjezdu do hotelu Belles Rives na jihu Francie letos v létě sedím při večeři, když se po třpytivé hladině mihne zelený záblesk světla. Připadá to až příliš dokonalé.

Přijel jsem sem objevovat místa, která inspirovala F. Scotta Fitzgeralda během jeho cest po Francii s manželkou a dcerou ve 20. letech minulého století. Místo toho se však ocitám v scéně přímo z jeho nejslavnějšího románu. V Velkém Gatsbym zelené světlo na konci mola Daisy Buchananové fascinuje Gatsbyho. Tady mě hypnotizuje drobný záblesk majáku ve Středozemním moři, zatímco sklenka vermentina před námi orosena potem stojí na stole.

Fitzgerald musel toto místo vnímat stejně. Před lety si pronajal dům, který se později stal tímto hotelem – tehdy nazývaný Vila St. Louis. V dopise Ernestu Hemingwayovi napsal, že návrat do tak krásného domu ho učinil šťastnějším, než byl celé roky. Dnes po něm v elegantním hotelu, který vilu nahradil poté, co Fitzgeraldovi v roce 1927 odešli, zůstávají stopy. U recepce stojí bar nesoucí jeho jméno a u art deco výtahu visí černobílé portréty jeho a Zeldy.

Je tu také Prix Fitzgerald, každoroční literární cena udělovaná autorům, kteří zkoumají témata Fitzgeralda fascinující. Během mého pobytu cenu získává uznávaný Richard Ford, což přiláká davy elegantních místních a Fitzgeraldových fanoušků popíjejících prosecco a ochutnávajících empanadas a arancini.

Hotel se nachází těsně nad mořem v Juan-les-Pins, půvabné menší sestřičce Antibes. S přibližně 40 pokoji a pěti hvězdičkami je to svět nedotčený trendy – nikdo tu neslyšel o Alo Yoga. Starší ženy nosí k snídani lněné soupravy, mladší se procházejí na pláž v průsvitných sarongech a vrstvách zlatých náhrdelníků a muži chodí po písku v mokasínech. Koktejly jsou umně připravené, croissanty teplé. Nikdy bych nechtěl odejít. Není divu, že Fitzgerald, fascinován bohatstvím, také neodešel.

Francouzská riviéra je rájem pro ty, kteří touží po společenském statusu. Jachty se třpytí na vodě a diamantové náušnice jedné hosty jsou tak velké, že je vidím z terasy ve třetím patře – jako ledovce na lehátku.

Marianne Estène-Chauvin, současná majitelka hotelu, mi vypráví, jak se její prarodiče zamilovali do vily, když v ní ještě Fitzgeraldovi bydleli. Setkali se náhodou na autobusové zastávce – setkání, které změnilo vše. Její dědeček Boma uprchl před pogromy v Rusku a plánoval pracovat jen tak dlouho, aby si vydělal na cestu do New Yorku. Její babička Simone mu nabídla ubytování, když zmeškal poslední autobus. Do Marseille – ani do Ameriky – se nikdy nedostal.

Poté, co Fitzgeraldovi odešli, její prarodiče vypátrali majitele vily a uzavřeli neobvyklou dohodu: mohli ji pronajmout a zrekonstruovat s možností pozdějšího odkupu. Ale v roce 1941, kdy měla být vila jejich, zasáhla válka. Boma, Žid a nefrancouzský občan, se musel skrývat. Trvalo desítky let, než nemovitost získali zpět – boj, o kterém se Estène-Chauvin dozvěděla až v dospělosti. Nyní jí s rodinným podnikem pomáhá syn.

"Belles Rives je místem pro krásné vzpomínky, ne pro smutné," trvá na svém. A je na to hrdá. Vytrvalost jejích prarodičů je obdivuhodná, ale ještě více překvapuje, jak jsou jejich těžkosti – jejich zkoušky a frustrace – v hotelu zcela skryty. Vila oslavuje jen ty nejjasnější, nejradostnější okamžiky. Jakákoli temnota, včetně té Fitzgeraldových, patří do reálného světa, ne na tento prosluněný kout Francouzské riviéry.

F. Scott Fitzgerald, Zelda a jejich dcera Scottie v Antibes, 1926.
(Foto: Getty Images)

Fitzgeraldovi přijeli na jih Francie psát, i když netrávili všechen čas zavření ve vile. Na jejich počest – a navzdory blížícímu se termínu mé vlastní práce – vyrážím ven. Jedním z míst nejvíce spojených s nimi je legendární Hôtel du Cap-Eden-Roc, který během pobytů často navštěvovali. V románu Něžná je noc se objevuje jako Hôtel des Étrangers. I ve skutečnosti působí jako z románu – zahrady tak dokonalé a výhledy tak oslnivé se zdají až příliš krásné, aby byly skutečné. Ceny pokojů začínají na čtyřmístných částkách, ale oběd je dostupnější a nabízí ochutnávku jeho glamouru.

Osobně dávám přednost prostému bistru Bistrot du Coin v Antibes, kde se platí pouze v hotovosti. V určité odpoledne se stoly prohýbají pod mísami vařené zeleniny, ryb a aioli tak hutného, že jsem jednou viděl hosta, jak ho jedl lžící – odvážné, vzhledem k množství česneku, které obsahuje. Fitzgerald psal o "dýchání snů jako vzduchu", ale po tomto jídle jsem se neodvážil vydechnout na veřejnosti, dokud jsem si o hodiny později nevyčistil zuby. Dokonalá, voňavá hostina.

Zpět v Belles Rives je jedno z nejlepších jídel ve městě jen pár kroků od baru Fitzgerald v hotelové michelinské restauraci La Passagère, kde se francouzská kuchyně snoubí s dechberoucím výhledem na Středozemní moře. Během večeře číšník ukáže na vzdálený ostrov – Saint-Honorat, domov malé skupiny cisterciáckých mnichů, kteří produkují vzácné víno s duchovním nábojem. Nalije mi sklenku. Ne zrovna náboženský zážitek, ale stejně transcendentní.

Následující ráno navštěvuji Picassovo muzeum v Antibes. I když je menší než jeho protějšek v Barceloně, osobní setkání s dílem Joie de Vivre stojí za výlet. Později se procházím Starými Antibes, kde Provençalský trh překypuje sýry, olivovým olejem, čerstvými produkty a slaměnými výrobky. Fitzgerald by asi nevěděl, co si počít s ledovým matcha latté prodávaným poblíž, ale skupina náctiletých dívek si ho šťastně dopřává před nákupem francouzských mýdel.

Při večeři v restauraci Jeanne v Antibes jsem tak ponořen do rozhovoru, že zapomenu klobouk, který se mi docela líbil. Jak Fitzgeraldovy postavy často zjišťují, může být i příliš joie de vivre. Klobouk se, bohužel, nikdy nevrátí.

Antibes nabízí mnoho, ale lákají i další místa. Během půlhodinové jízdy autem se dostanu do Saint-Paul-de-Vence, městečka jako z pohlednice, které připomíná pavilon v Epcotu. S přáteli zastavujeme v La Colombe d’Or, hotelu plném umění, kde Fitzgerald kdysi tak nestydatě flirtoval s tanečnicí Isadorou Duncanovou, že Zelda v reakci na protest proslule skočila ze schodů. Restaurace – nyní součást většího hotelu – vystavuje díla Picassa, Braqua, Matisse a Miróa, které zdejší zesnulý zakladatel Paul Roux získal přímo od umělců, kteří byli častými hosty. Stolující si užívají jídlo, zatímco Danièle Roux, která La Colombe d’Or spoluvlastní s manželem Françoisem (Paulovým vnukem), vypráví vtipné historky o jejich eskapádách u obří Calderovy sochy u hotelového bazénu. Často doporučuje navštívit Nadaci Maeght, kde lze vidět další mistrovská díla. Jen 15 minut chůze od "Colombe", jak ji místní nazývají, se tak ponořím do venkovní Miróovy sochařské zahrady, že mě personál musí při zavírací době vyprovodit. (Odtud je to jen 10 minut taxíkem ke kapli Matisse – rozhodně stojí za návštěvu.)

Než odjedu, ochutnám trochu toho luxusního života u vody. Z přístavu mě vyzvedne loď a kapitán ukáže na honosné vily podél slavné croisettky v Cannes. Voda se třpytí, čistá a osvěžující pod letním sluncem. Zapomeňte na "téměř" – tohle je naprostá dokonalost.