Na návrh Amandy Seyfried se setkáváme uprostřed ničeho – nebo spíše v diskrétní a nenuceně elegantní restauraci na severu státu. Tyčí se na vyvýšenině uprostřed rozlehlého pozemku a nabízí výhled na malířskou pastvu polí, lesů a vzdálených kopců, mozaiku hnědé a zlaté v tento zamračený podzimní den. Když se herečka vkrade do dveří – drobná, bez make-upu, vypadající jako teenager v džínách a velké košili na knoflíky, s obrovskýma, intenzivně zelenýma očima zářícíma v její zářivé tváři pod vlnami blond vlasů ještě vlhkých po sprše – srdečně zdraví personál.

Za pár týdnů oslaví čtyřicítku narozeninovou oslavou na kolečkových bruslích na místním kluzišti. "Nikdy jsem pro sebe neměla oslavu," říká nadšeně a dodává: "Právě jsem si natrhla meniskus a neměla bych bruslit. Ale jsou tu i jiné věci." S nadšením sdílí podrobnosti: signature drinkem budou Manhattan; DJ bude hrát pop z 90. let a raných 2000.; bude tu karikaturista a fotokoutek. Seyfriedovou ale nejvíc těší, že její sestra Jenni (43) přijede až z Kalifornie, aby překvapila jejich matku, která žije s Amandinou rodinou a pracuje jako její chůva. "Máma to neví – je to taková zábava – je to tak skvělé...! Máma nemá žádná překvapení." (O pár týdnů později mi řekne, že její sestra "vešla do domu v masce kraví hlavy – halloweenské dekorace ještě nebyly uklizené – a bylo to tak mimo kontext, že máma nejdřív nechápala, že je tady. Bylo to opravdu legrační.")

Během prvních pár minut, které spolu strávíme, Seyfried odhaluje několik klíčových věcí o sobě. Je někdo, kdo zdůrazňuje pozitivní (o natrženém menisku se zmíní jen mimochodem, ačkoliv to pro ni musí být bolestivé i zklamání z narušení plánů na oslavu). Přiznává, že je "velmi kontrolující" (i když se mnou mluví, plně zaujatá a ani na chvíli neodvrací pohled, zároveň opravuje náš viklající se stůl podsouváním malých růžových sáčků Sweet’N Low pod problematickou nohu). A je nohama na zemi, obklopuje se ne leskem, ale rodinou a blízkými přáteli. "Překvapuje mě," říká Jenni, "že v sobě pořád dokáže najít tu část, která chce dělat jednoduché, tiché věci."

Seyfried měla rušný rok. Její nedávné role ukazují, že se vyvinula v herečku pozoruhodného rozsahu a hloubky, přebírá riskantní, komplexní charaktery – daleko od jejích bezstarostných postav ve snímcích *Holky na zabití* (2004) a *Mamma Mia!* (2008). V roce 2021 získala nominaci na Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli za ztvárnění Marion Daviesové ve filmu *Mank*. Nedlouho poté jí strhující ztvárnění Elizabeth Holmesové v Hulu seriálu *The Dropout* vyneslo v roce 2022 cenu Emmy za hlavní roli v limitované sérii. Minulý rok přišlo uvedení *Long Bright River*, osmidílného dramatu od Peacock, kde hraje filadelfskou policistku řešící opiodovou krizi.

Nedávno pak *The Housemaid*, trhák Paula Feiga podle bestselleru Freidy McFaddenové, kde hraje Ninu, bohatou a výbušnou zaměstnavatelku služebné Millie (Sydney Sweeney). "Amanda dokáže z poznámky, která by mohla být okrajová, udělat něco, co změní celý její výkon," říká Feig, který ji dlouho chtěl obsadit. "Když Ninu příliš přeženete, stane se karikaturou. V rukou jakékoli slabší herečky by mohla být jen náčrtem – ale Amanda z ní udělá trojrozměrnou postavu." Opravdu, Seyfriedová rovnováha intenzity a jemnosti činí Ninu podivně povědomou, vrstvenou osobu, které závidíme, které se bojíme, kterou nenávidíme, které je líto a které dokonce rozumíme. Nakonec jsem je dokonce obdivoval. "Vlastně mi bylo líto Sydney a Brandona [Sklenara]," říká Seyfried s mazaným úsměvem a odkazuje na své kolegy, "protože já si můžu hrát, a oni ne. Nemohli si hrát. No, Sydney si na konci trochu pochutná. Ale já si pochutnávám celou dobu." Práci na *The Housemaid* popisuje jako "jako chytit blesk do lahve" a o Feigovi říká, že "on, stejně jako Mona, oceňuje a ctí absurditu lidství." (Natáčení pokračování má začít letos.)

A samozřejmě je tu její výkon v titulní roli v rozsáhlém hudebním životopisném filmu Mony Fastvoldové o zakladatelce náboženského hnutí Šejkerů z 18. století, *The Testament of Ann Lee*. (Za *Long Bright River* i *The Testament of Ann Lee* získala nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herečku.) *The Testament of Ann Lee* je film jako žádný jiný – rozsáhlý, okouzlující, hluboce dojímavý – a Seyfriedová vrstvený, niterný výkon je jeho středobodem. Fastvoldová, která také režírovala *The World to Come* (2020), často spolupracuje se svým partnerem Bradym Corbetem, který režíroval *The Brutalist*. Společně napsali *The Testament of Ann Lee*, který se svou ambiciózností a rozsahem podobá *The Brutalist* a je stejně skvěle natočený. Ale tento film je ve všech ohledech hluboce feministický – nebo, jak říká Fastvoldová, "ženský" – film, vyprávějící příběh neopěvované radikální ženské ikony z rané americké historie.

Pár dní před setkáním se Seyfried se scházím s Fastvoldovou v Rucole v brooklynské čtvrti Boerum Hill – v kavárně, kde parkují kočárky, děti šplhají a hudba je podivně hlasitá. Etericky krásná, s platinovými vlasy, Fastvoldová vyzařuje klid, což je doplněk k Seyfriedové živé zvědavosti, ačkoliv obě ženy mají kolem sebe inspirativní jasnost.

Fastvoldová, která je Norka, přiznává, že byla ohromena, když zjistila, že Ann Lee, narozená v roce 1736 v skromných poměrech v anglickém Manchesteru před migrací do New Yorku, je většině lidí neznámá, dokonce i Američanům. "Myslela jsem si, že se děti možná ve škole učí o Ann Lee: 'Toto je jedna z našich prvních feministek v Americe,'" říká. "Pak jsem si uvědomila, že jediné, co lidé o Šejkerech věděli, byl styl 'cottagecore'." Fastvoldovou však vášnivě inspiroval Leein životopis a představovala si film, který by zdramatizoval nejen její příběh, ale i druhy přesvědčení, které přispěly k založení této země. "Některé příběhy vám říkají, že chtějí být velké a rozsáhlé, mít záběr a měřítko," říká Fastvoldová, "a Ann Lee rozhodně chtěla velkolepý příběh."

Nevzdělaná dělnice a kuchařka Lee se v roce 1758 připojila k sektě Třesoucích se kvakerů. Po porodu a ztrátě čtyř dětí strávila čas v psychiatrické léčebně a stala se vizionářkou. V roce 1774 vedla skupinu svých následovníků z Manchesteru do New Yorku. Pluli v lodí sotva schopné plavby, která málem ztroskotala, a založili svou osadu v Niskayuně, v dnešním předměstí Albany v New Yorku, necelou hodinu jízdy od Seyfriedové farmy. Známá svým stoupencům jako "Matka Lee", střídavě pečující a pevně autoritativní, Lee je považovala za své děti a pokračovala v rozšiřování komunity s pomocí svého bratra Williama až do své smrti v roce 1784.

Fastvoldin film sleduje Lee od raného dětství v Manchesteru po Niskayunu a dál. Nádherně natočený na 70mm film – jeden kritik přirovnal jeho záběry k Caravaggiovým obrazům – *The Testament of Ann Lee* je prokládán nadpozemským zpěvem původních šejkerských hymnů aranžovaných brilantním skladatelem Danielem Blumbergem, který složil hudbu k *The Brutalist*, a smyslnými, výmluvnými skupinovými tanci, které choreografovala Fastvoldová blízká přítelkyně Celia Rowlson-Hall. Fastvoldová chtěla přenést niterné detaily ženské ztělesněné zkušenosti, včetně sexu, porodu a kojení.

Pro Fastvoldovou byla Seyfriedová jasnou volbou pro tuto roli. Obě se společensky znaly dávno předtím, ale poprvé spolu pracovaly na... Amanda Seyfried a Mona Fastvold spolu pracovaly na seriálu Apple TV *The Crowded Room* (2023), což Seyfried popisuje jako "trochu chaotickou" zkušenost. Ale dodává: "Uprostřed toho dramatu byla Mona – jasná a rozumná – vedoucí s grácií a zvědavostí skutečné umělkyně." Fastvoldová při vzpomínce na seriál říká: "Opravdu jsem viděla její dramatický rozsah. A samozřejmě je neuvěřitelná zpěvačka a pohybuje se skvěle. Viděla jsem, jak se všechny části spojují, aby mohla tuto roli hrát."

*The Testament of Ann Lee* nabídl Seyfriedové větší tvůrčí svobodu, než kdy jako herečka zažila, a ona odpověděla naprostým oddáním. "Když spolu pracujeme, prostě se mi svěřuje do náruče," poznamenává Fastvoldová, "a to je ten největší dar, který můžete jako režisér dostat."

Fastvoldová i Seyfriedová byly odhodlány vytvořit během natáčení jedinečnou atmosféru, které probíhalo převážně v Maďarsku v létě 2024, s dalšími scénami natočenými ve Švédsku a v Hancock Shaker Village v Massachusetts. "Měli jsme velmi jasnou představu o tom, jak chceme, aby natáčení vypadalo," vysvětluje Fastvoldová. "Potřebovali jsme, aby věci byly opravdu teplé, kreativní, podpůrné." Tento pocit "společenství" potvrdila i Seyfriedová spoluherečka Thomasin McKenzie, která hraje jednu z nejbližších společnic Ann Lee a slouží jako vypravěčka filmu. "Amanda je někdo, kdo podporuje ten pocit komunity. Díky ní se cítíte jako součást něčeho, opravdu vás zve dovnitř. Amanda Seyfried nemá žádný filtr, a to je krásné být v její blízkosti."

McKenzie poznamenala, že tento projekt byl jiný než ostatní – mimo jiné, herci a štáb si s sebou brali rodiny. V Seyfriedině případě to zahrnovalo jejího manžela, dvě děti a jejich starého rodinného psa Finna. Děti "měly společné letní tábory, naši různí manželé se střídali v pomoci, dělali s nimi malé výlety," vzpomíná Fastvoldová.

Seyfried si cení vzpomínky na poslední, náročné týdny natáčení, poté, co se jejich rodiny vrátily do USA a ženy zůstaly, aby dokončily práci. "Musely jsme se fyzicky držet. Souviselo to se skutečným kontextem, s tou ženou, kterou jsem ztvárňovala – žila z místa péče. Mona a já jsme spolu žily poslední dva týdny, a my všechny jsme byly jen matky a ženy a umělkyně, a stýskalo se nám po našich rodinách. Ráno jsem se probudila a ona měla zapálenou svíčku – je velmi skandinávská – a ten malý reproduktor JBL, pouštěla opravdu krásný jazz." A pozdě v noci: "Máme video, kde Mona zpívá, brouká si pro sebe, a je asi dvě hodiny ráno, a ona mi rozplétá copy...."

Navzdory úspěšné kariéře zůstává pro Seyfriedovou domácí život prioritou. Fastvoldová poznamenává: "Záleží jí na tom, aby si vybírala projekty, na kterých jí záleží, protože to, co chce, je být se svou rodinou, samozřejmě, být na své farmě." Seyfriedová, která se považuje za tak trochu domácího člověka, organizuje svou práci tak, aby maximalizovala čas doma. Při natáčení *Long Bright River* v New Yorku během několika měsíců se ujistila, že si zachová čas se svými dětmi: "Je to privilegium, které v této fázi své kariéry mám," vysvětluje. "Můžu říct: 'Poslouchej, udělám tu práci, ale... V pátek večer, v sobotu, v neděli musím spát se svými dětmi – musím jít s nimi spát.' To je moje jediné pravidlo. A opravdu mě to nabíjí. Tím pomáhám asi i jim, ale rozhodně pomáhá mně."

Mladší ze dvou dcer vychovaných v Allentownu v Pensylvánii, Seyfriedová začala svou kariéru v televizních reklamách v 10 letech. "Naše máma byla neuvěřitelně podporující," říká její starší sestra Jenni. "Strávila spoustu času tím, že ji vozila na konkurzy." Seyfriedová získala svou první mluvenou roli v 15 letech. Poprvé se objevila v opakující se roli v seriálu *All My Children*, poté hrála Karen Smith, přítelkyni Reginy George ve filmu *Holky na zabití* – postavu, jejíž prsa dokážou předpovědět déšť. Ptám se na výzvy dospívání v neúprosném oku veřejnosti. "Nijak jsem se nestala slavnější nebo více rozpoznatelnou, dokud mi nebylo 18," říká. Podotýkám, že mnozí by mohli považovat 18 let za docela mladý věk na slávu. "Ale já jsem nebyla hvězda," odpovídá. "Nestala jsem se přes noc super slavnou. Byla jsem jen trochu rozpoznatelná a