Sadie Sink nechodila na střední školu tradičním způsobem. I když před hereckou kariérou strávila nějaký čas ve třídě, většinu vzdělání získala na place – ať už mezi broadwayskými představeními (v letech 2012 až 2014 hrála Annie a v roce 2015 mladou královnu Alžbětu II. v představení The Audience) nebo během přestávek od boje s příšerami v hitu Netflixu Stranger Things, ke kterému se připojila v roce 2016. Objevila se také ve filmu Darrena Aronofského The Whale a hrála hlavní roli v krátkém filmu Taylor Swift All Too Well.

Teď, ve svých 23 letech, se Sink vrací na Broadway v představení John Proctor Is the Villain, kde opět vstupuje do středoškolského prostředí – tentokrát v malém městečku v Appalačském pohoří v Georgii v roce 2018. Hra zkoumá témata mladé lásky, dospívání a skandálu na pozadí studentů čtoucích Čarodějky z Salemu během hnutí #MeToo. Představení, které napsala Kimberly Belflower a režírovala Danya Taymor, doprovází soundtrack inspirovaný Lorde a Taylor Swift.

Zpočátku Sink měla obavy, že se neztotožní se svou postavou Shelby Holcomb, protože její vlastní středoškolské zkušenosti byly nekonvenční. Brzy si však uvědomila, že je spojuje něco hlubšího: pocit, že dospěly příliš rychle. „Shelby je dospívající dívka, která má pocit, že jí tento zážitek unikl,“ říká Sink.

Bez přílišného prozrazování – Shelby se zamotá do ústředního dramatu hry, když se městem šíří zvěsti o sexuálním násilí, což ji a její vrstevníky nutí čelit mocenským dynamikám a systémové misogynii. Tato role Sink vynesla její první nominaci na Tony, jednu ze sedmi, které představení získalo.

Před 78. předáváním cen Tony Awards Sink mluvila s Vogue o návratu na Broadway, hudbě, která formovala její dospívání, a rozloučení se seriálem Stranger Things.

Vogue: Jaký to byl pocit vrátit se v této sezóně na Broadway?
Sadie Sink: Bylo to úžasné. Začala jsem na Broadwayi, ale většinu své kariéry jsem od mládí strávila ve filmu a televizi. Zvyknete si na ten režim – někdy pracujete jednou týdně, jindy každý den. Tady mě každovečerní vystupování ukotvilo. I když je představení náročné, byl to neocenitelný zážitek.

Vogue: To vám musí umožnit opravdu se ponořit do své postavy.
Sadie Sink: Měla jsem z toho obavy. Ve filmu dáte všechno do několika záběrů a je hotovo. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu to spojení udržet každý večer. Ale role s každým představením jen získává na hloubce, což bylo velmi osvobozující.

Vogue: Co vás zaujalo, když jste hru poprvé četla?
Sadie Sink: Nikdy jsem nečetla něco, co by tak přesně vystihovalo život dospívající dívky – alespoň pro mě a, jak se zdá, pro mnoho dalších. Nezjednodušovalo to jejich prožitky ani je nepředělávalo do předčasné dospělosti – setkalo se s nimi přesně tam, kde byly. Hluboce jsem spojila s psaním Kimberly Belflower.

(Foto: Julieta Cervantes)Psaní a jedinečné hlasy, které autorka dala každé z těchto komplexních dívek, na mě opravdu zapůsobily. Moje první myšlenka byla, že jsem na jevišti – a obzvlášť ne na Broadwayi – nic podobného neviděla.

Máte něco společného se Shelby?
Mám. Často si děláme legraci o tom, která postava v John Proctor Is the Villain představuje vaše slunce, měsíc a ascendent. Shelbyiny nuance a tíha, kterou nese, mě fascinovaly. Byla to výzva – držet tolik uvnitř a nechat diváky v nejistotě během první poloviny představení. Je to nepříjemné, ale právě to dělá její cestu jedinečnou. Je na svůj věk zralá kvůli tomu, čím prošla, a s tím jsem se svým způsobem ztotožnila. Je to dospívající dívka, která nikdy neměla šanci být dospívající dívkou.

Ve scéně na benzínce je jedna věta, která mě při prvním čtení zasáhla: „Asi budu hodně dlouho úplně rozhozená, ale nevím, jestli jsem teď připravená na tu cestu začít.“ Ví, že ještě nemá nadhled, aby pochopila, čím prochází, ale uvědomuje si, že jednoho dne ho mít bude. To ve mně zůstalo.

Hra se zabývá těžkými tématy, ale zároveň krásně zachycuje dívčí svět a přátelství mezi ženami. Připadalo vám to autentické z hlediska dospívání?
Během zkoušek jsem často přemýšlela o svých vlastních středoškolských letech. Neměla jsem typickou zkušenost – většinu času jsem trávila na place. To mi vlastně pomohlo porozumět Shelby, která se cítí jako teenager, ale zároveň jako dospělá. Ať už měl kdo jakékoli dospívání, tato hra zachycuje vztek, katarzi, frustraci z toho, že vás nikdo neposlouchá – všechny ty univerzální pocity dívčího a ženského světa.

V nedávném článku New York Times s názvem „Proč ženy odcházejí z tohoto broadwayského představení v slzách“ se píše o silných reakcích. Jak vnímáte tuto odezvu?
Je to krásné a zároveň srdcervoucí. Představení nutí lidi přemýšlet o jejich vlastních životech, obzvlášť o zkušenostech, které existují v té šedé zóně, kterou hra zkoumá. Tolik žen se s tím identifikuje – kamarádky, které to viděly, měly podobné emocionální reakce. Vyvolává to důležité rozhovory a lidé se díky tomu cítí viděni.

Načasování je strašidelné. Kimberly to napsala před lety za určité administrativy a teď to hrajeme znovu za stejné. Je to temné, ale zároveň je to dar vyprávět tento příběh právě teď.

Co si přejete, aby si diváci z představení odnesli?
Mám ráda, když lidé odcházejí naštvaní – tu zuřivost během hry rozhodně cítím. Ale na konci doufám, že v Shelbyině a Raelynnině přátelství najdou i naději. Je to připomínka spojení, která nás drží, a síly, kterou máme, když se o sebe opíráme. Tyhle dívky mění svůj svět, i kdyby jen na dobu jedné písně.

V tom věku vás tolik formuje okolí. Byly pro vás nějaké knihy... (Otázka byla přerušena, ale zdá se, že se ptá na média, která ovlivnila dospívání.)Hudba pro mě rozhodně hrála obrovskou roli. Je úžasné, jak vás písnička dokáže okamžitě vrátit do konkrétního období života. Tehdy jsem byla do „nerd“ věcí – samozřejmě hlavně do muzikálových soundtracků. Ale opravdu mě střední školou provázely Lorde a Lana Del Rey.

Ta scéna s „Green Light“ je tak silná. Chtěla jsem se zeptat – jste fanynka Lorde?

Ó můj bože, ano, jsem její velká fanynka! Strašně se těším na její nové album. Solar Power pro mě bylo hodně důležité. Sledovat umělce skrz všechny jeho fáze... ona byla pro mě ta osoba.

(Foto Sadie Sink jako Max Mayfield a Millie Bobby Brown jako Eleven v 4. řadě Stranger Things, poskytnuto Netflixem.)

Natáčení poslední řady Stranger Things jste dokončila před začátkem hry a seriál byl velkou částí vašeho života. Jaký je pocit, že končí, a co můžeme čekat v této řadě?

Bylo to velmi emotivní a všechny nás to zaskočilo. Věděli jsme, že to končí, ale když to přišlo, bylo to těžké. Málokdo má takto jasný moment, kdy se loučí s dětstvím. Dokončení seriálu bylo jako rozloučení s příběhem, s lidmi, s celým prostředím – ale nejbolestivější bylo vědomí, že se loučíme s tím, s čím jsme vyrůstali, co nás formovalo, s těmi postavami a těmi lidmi. Bylo to ohromující.

Ještě jsem tuto řadu neviděla, takže nevím, co čekat. Ale vím, že to bude stejně emotivní, jako to bylo pro nás. Tolik lidí s námi vyrůstalo, takže pro ně to bude určitě také dojemné.

Co se týče budoucnosti, na jakých projektech chcete pracovat? Máte nějaké nové cíle v herectví nebo osobním životě?

Obvykle jdu s proudem, ale teď mi přijde důležité dělat věci jako je tato hra. Je to tvrdá práce, ale má smysl. V tomhle mám velké štěstí. Chci víc takových věcí – ať už to bude divadlo (které bych ráda znovu dělala) nebo něco jiného. Uvědomila jsem si, jak je důležité zůstat spojený s řemeslem a posouvat se. V posledních měsících jsem se cítila více v kontaktu sama se sebou jako s herečkou než dlouho předtím. Chci ten pocit sledovat dál.

(Rozhovor byl upraven a zkrácen.)