Článek Patmos od Hamishe Bowlese se poprvé objevil v červencovém vydání časopisu Vogue z roku 2011.

Pro více zajímavostí z archivu Vogue se přihlaste k odběru newsletteru Nostalgie [zde](#).

Vulkanický ostrov Patmos, kde svatý Jan přijal svou apokalyptickou vizi, působil na spisovatele Lawrence Durrella jako „spíše myšlenka než místo, spíše symbol než ostrov“. Jeho ohromující krása je však nepopiratelná již v okamžiku, kdy se objeví na obzoru při příjezdu lodí (ostrov nemá letiště) – drobné bílé domky rozeseté po kopcích jako sněženky, s vesnicí Chora na vrcholku, korunovanou starobylou pevností. Skutečná velkolepost ostrova však leží pod tmavomodrými vodami Dodekanés, o čemž svědčí mohutné výletní lodě kotvící v přístavu Skala, které vylévají opálené turisty rozptylující se mezi obchůdky a oblázkovými plážemi.

Místní jsou však z tvrdšího materiálu. Bez váhání zdolávají hodinové túry přes kamenitý terén, vyhýbajíce se hadům, aby dosáhli odlehlých písečných zátok stíněných tamarindy. Rybářské čluny v zářivých barvách se vydávají ještě dál, vozíce návštěvníky k ukrytým zálivům rámovaným vulkanickými útesy – připomínka, že tento ostrov byl kdysi tak nehostinný, že sloužil jako místo vyhnanství. Sám svatý Jan sem byl vykázán v 1. století n. l., obrátil místní na víru, než se stáhl do horské jeskyně, kde diktoval Zjevení Janovo svému žáku Prochorovi. V 11. století na vrcholku vyrostl klášter, který v následujících stoletích vzkvétal.

„Klášter byl vždy srdcem ostrova,“ říká šperkařka Charlotte di Carcaci, jejíž domov se nachází v Choře. Vesnice vyrostla kolem kláštera, poskytujíc útočiště jeho řemeslníkům v chytře navržených domech, které zachycují každý vánek. „Je to prostý způsob života, ale tady nikdy nepocítíte neštěstí,“ dodává. Domy jsou natěsnány tak blízko sebe, že rodinné hádky i vesnické klepy prostupují zdmi. V pravém maurském stylu jsou vchody záměrně prosté – ať už vedou do skromného obydlí nebo honosného nádvoří – aby zmátly potenciální zloděje.

Když designér John Stefanidis a umělec Teddy Millington-Drake přijeli v 60. letech, našli Patmos „jako surrealistickou malbu – prázdný, s domy v ruinách“, jejich fasády vybledlé, dřevěné prvky oloupané. Stefanidise to okouzlilo. Dvojice proměnila rozpadlý dům opotřebovaný osly v jeden z nejkouzelnějších domů ostrova, později rozšířený o bujné zahrady stékající po svahu. Cestovatelka Freya Stark jej nazvala „uměleckým dílem zasazeným do jasného, nečekaného rámu ostrovů“.

Život na Patmu nebyl pro bázlivé. Místní byli hluboce tradicionalističtí – když Stefanidis přivezl svého psíka, „lidé ho honili ulicemi; nikdy předtím psa neviděli“. Léta zde nebyly telefony, pouze telegramy. „Náraz větru by to všechno mohl odvát,“ vzpomínal Stefanidis. „Jacqueline Onassisová jednou přijela a uvízla – v Choře byl jen jeden telefon a musela jej vypátrat!“

(Doprovodné obrázky: Chiara a Miranda di Carcaci na své terase; hostinský pokoj v domě Petera Speliopoulose a Roberta Turnera; detail obývacího pokoje u di Carcaciů.) Terasy v domě Giuseppa a Grazie Gazzoni Frascara.

Ostrov měl tak málo stromů, že lidé se zahřívali u dřevěných uhlíků. Dešťová voda se uchovávala v cisternách a zahradničení nepřicházelo v úvahu. „Nebylo co jíst!“ vzpomíná Stefanidis. „Zelenina, ovoce a další zásoby se musely dovážet z Athén. Bylo to nádherně nepraktické.“ Přesto v průběhu desetiletí komunita přistěhovalců rostla a Stefanidis – renomovaný dekoratér – pracoval na asi tuctu domů, mnohé pro přátele, kteří podstoupili náročnou cestu. „Přinášíš sem hnilobu,“ řekl mu jednou přímo Cy Twombly.

I dnes čas v Choře plyne pomalu. Je zde jen jeden obchod s potravinami (čerstvé zboží se musí nakupovat co nejdříve) a jeden arménský pekař, jehož lahodné chlebové smyčky plněné fetou jsou ideálním začátkem poklidného dne.

Stáj z vulkanického kamene z 17. století Katell le Bourhisové, přestavěná architektkou Lilií Melissou.

Osli byli jediným dopravním prostředkem, dokud v 70. letech nepřijelo první taxi. Ale klikaté uličky Chory – lemované bíle natřenými zdmi porostlými olověncem a bougainvilleou, s dřevěnými prvky natřenými živou adonisovou modří – jsou pro auta příliš úzké. Orientace v jejích strmých stezkách, klesajících náměstích a točivých schodištích vyžaduje výdrž. „Stáváte se zde kozou!“ říká Katell le Bourhis, jejíž dům na okraji vesnice byl kdysi stájí z 17. století pro jistokopytné koně mnichů. „Pořád lezeme – ploché boty jsou na Patmu nezbytností!“

Stefanidisovy elegantní obnovy tradičního ostrovního řemesla – mřížované dveře skříní, bambusové stropní podhledy, ručně tvarované cihly – se staly součástí místního stylu. Jeho vlastní dům i projekty jsou plné pokladů odrážejících námořní minulost ostrova: turecké kilimy, damaškové kovové výrobky, anglický porcelán a indické textilie.

Interiér venkovského domu z 18. století Jamese a Alexandry Brownových.

V 70. letech navrhl Stefanidis půvabný venkovský dům pro svého přítele z Oxfordu Williama Bernarda. „O dvacet pět let později jsem jej oživil – proměnil v panenčin domeček,“ říká. Nyní patří obchodníkovi s antiqu