Mattie Lubchansky napsala a ilustrovala několik grafických románů, včetně poutavého Boys Weekend (2023), ale její nejnovější dílo, Simplicity, se od předchozích knih výrazně liší. Ačkoli i zde najdeme její břitký humor a výrazné výtvarné pojetí, příběh se noří do aktuálních témat – zkoumá komuny hraničící s kulty a nebezpečí slepé oddanosti.

Vogue si s Lubchansky povídal o tom, jak do Simplicity vtěsnala velké myšlenky, o její dlouholeté fascinaci kulty, hrozbě umělé inteligence pro umění a jejím přístupu k zobrazování dystopických světů. Rozhovor byl upraven pro srozumitelnost a délku.

Vogue: Jak se lišil proces tvorby Simplicity od vašich předchozích grafických románů, Boys Weekend a The Antifa Super-Soldier Cookbook?

Mattie Lubchansky: Lidé často říkají, že se musíte naučit psát každou novou knihu, a pro mě to rozhodně platí. Všechny tři mé knihy jsou velmi odlišné. The Antifa Super-Soldier Cookbook vzešel z mých krátkých politických komiksů. Boys Weekend nebyl autobiografický, ale inspiroval se osobními zkušenostmi – zfiktionalizovala jsem je změnou detailů, zasazením do budoucnosti a přidáním satiry.

U Simplicity jsem začala hlavní postavou Luciem a kolem něj budovala svět. Tentokrát jsem dokonce dělala výzkum, což obvykle nedělám, a jak jsem na knize pracovala, přidávala jsem stále více vrstev. Boys Weekend měl jednu ústřední myšlenku – že trans lidé jsou lidé – zatímco Simplicity působí, jako by v něm bylo nacpáno čtyřicet nápadů.

Vogue: Co vás přimělo zkoumat komuny a kulty?

Lubchansky: Vždy jsem byla posedlá kulty – dokonce se jeden objevil i v mé předchozí knize. Když jsem dokončovala Simplicity, uvědomila jsem si, že oba příběhy mají podobné základy. V poslední době je ve vzduchu něco o komunitách. V posledních desetiletích bylo hodně queer separatismu a v poslední době i trans separatistických hnutí. Pokud jste queer ve velkém městě, je dost možné, že jste znali někoho, kdo se pokusil založit s přáteli farmu.

Při výzkumu jsem četla o předmarxistických socialistických skupinách z 19. století. Náš svět je dnes samozřejmě jiný, ale existuje paralela v tom, jak lidé cítí, že jejich životy jsou převraceny naruby – jako by ztratili kontrolu nad svými budoucnostmi, těly a komunitami. To vytváří touhu založit novou společnost s myšlenkou: Všichni uvidí, jak je to skvělé. Vždy mě fascinovalo, co vede člověka k tomu, aby opustil všechno a připojil se k takovým skupinám.

Vogue: Váš protagonista Lucius čelí drsné realitě umění v kapitalismu. Co vás znepokojuje na rostoucí závislosti uměleckého světa na technologiích?

Lubchansky: Všechno. Třeba smrt umění. [Smích.] Co mě v posledním roce zasáhlo, je to, jak je tvorba umění – i jako koníček – základní součástí lidské přirozenosti. Je to otřepané, ale vzpomeňte si na jeskynní malby. Jednou z prvních věcí, které lidé udělali, bylo otisknout ruce na stěny. Tento tvůrčí impuls tu byl vždy a vždy bude.

Je absurdní, že vývojáři technologií chtějí nejdříve odstranit umění – abychom mohli dělat co? Posílat více e-mailů? Nevím, co si myslí, že bych dělala ve volném čase. Většina lidí nejsou profesionální umělci, ale mnoho z nich má tvůrčí koníčky. Pokud to nahradíte obsahem generovaným umělou inteligencí, co zbude? Dělat to za vás nebo cokoli – je to prostě zbytečné. Věřím, že tito lidé mají jakýsi pud sebezničení, dokonce nenávist k umělcům. Závidí těm s představivostí, protože ji sami postrádají, a zdá se, že jsou téměř odhodláni ji zničit.

Jaký je pocit psát a ilustrovat dystopickou budoucnost, když žijete v... naší současné dystopii?

Je to zvláštní – tuto knihu jsem napsala před dvěma lety a dokončila ilustrace před více než rokem, kdy byly věci špatné, ale ne tak otevřeně dystopické. Tehdy se ve světě dělo mnoho věcí, které podněcovaly mou práci – věci, které vyžadovaly odpor. Zatímco jsem na této knize pracovala, pokračovala genocida v Gaze a protesty proti Cop City v Atlantě. Mám pocit, že musím své příběhy posouvat stále dál do budoucnosti, protože naše současnost je už tak pochmurná, že její přehánění ani není zajímavé – je to prostě pochmurné a děsivé.

Když jsem to psala, ptala jsem se sama sebe: Pokud se nic nezmění, co se stane? Pokud nebudeme jednat, neuděláme, co je nutné – jak by ten společenský kolaps vypadal? Snažím se v mysli vystopovat tuto cestu.

Simplicity
27 $ BOOKSHOP