Nyní, když je módní týden za námi, se tento čtvrteční díl pořadu The Run-Through ponoří do jednoho z nejdiskutovanějších filmů letošního Sundance: poutavé psychologické komedie-dramatu Mary Bronsteinové **Kdybych měla nohy, kopala bych tě** s báječnou Rose Byrne.

Než film v pátek dorazí do kin, Rose navštívila studio podcastu, aby si s Chloé Malle a Taylorem Antrimem popovídala o jeho klíčových tématech – včetně intenzity mateřství a péče o druhé –, rozebrala některé z jeho nejúchvatnějších scén (ten konec!) a nadchla se pro své herecké partnery A$AP Rockyho a Conana O'Briena.

Zde si můžete přečíst mírně upravenou a zkrácenou verzi jejich rozhovoru, poté si naladěte celý díl a uslyšíte, jak skupina diskutuje o nejnovější roli Roseina partnera Bobbyho Cannavala na Broadwayi v představení **Art** od Yasminy Rezy; nadcházejícím jevištním vystoupení Rose po boku Kelli O'Hara v Noëlu Cowardově **Fallen Angels**; nejnáročnějších dovednostech, které se musela pro roli naučit (včetně ztvárnění Glorie Steinemové); a o tom, jak se svou stylistkou Kate Young vytváří své red-carpet looks. Nepromarníte ani okamžik.

Chloé Malle: Dobře, pojďme si promluvit o **Nohách**, protože Taylor a já máme velmi odlišný vkus ve filmech. On má rád opravdu stresující filmy…

Taylor Antrim: To ano. Mám rád, když srdce tak trochu poskočí—

CM: Je to jako být dvě hodiny na horské dráze.

TA: Ale mě to baví.

CM: Já to považuji za… náročné.

Rose Byrne: Je v tom takový klaustrofobní pocit. Chápu. Film na diváka klade velké nároky – je to zážitek. Je radikální a trochu punkrockový, s tím podtextovým napětím, které narůstá jako v papiňáku, ale uvolňuje se komedií. Jsou chvíle, kdy tlak poleví a vy se můžete smát té absurditě.

CM: A srdci! Jsou tam opravdové chvíle empatie, které skutečně rezonují.

TA: Takže, dcera tvé postavy má poruchu příjmu potravy a je na výživě. Problém, kterému tvá postava čelí, je, že doktorka, kterou hraje Mary Bronsteinová, říká, že tvá dcera musí tento týden přibrat asi 50 liber, jinak bude čelit dalšímu zásahu.

CM: A doktorka jemně soudí Roseinu postavu za to, jak situaci zvládá.

TA: Film je opravdu o útěku od reality… kamera zůstává celou dobu na tvém obličeji. Linda je hlavní postava, ale je tam málo objektivity – máte pocit, že jste uvnitř její hlavy.

RB: Ano, je to celé z její perspektivy.

TA: Takže, když jsi scénář poprvé četla, co jsi si myslela?

RB: Ten scénář byl prostě elektrizující. Četl se jako horečnatý sen – existenciální, o mateřství, péči, terapii, s tolika vrstvami. Cítila jsem se z něj jak vyděšená, tak nadšená. Bylo to mimořádné a film opravdu zachycuje to, co bylo na papíře. Často se scénář a konečný film mohou lišit, ale tento zůstal věrný.

CM: Po zhlédnutí jsem přemýšlela, jak vyčerpávající to muselo být natáčet. Měla jsem pocit, že potřebuju koupel.

RB: Jo, rozhodně vás to nechá napnuté. Během natáčení byla moje adrenalinová hladina kvůli rychlému tempu obrovská. Film je ambiciózní ve svých sekvencích, vše se dělalo prakticky s minimem speciálních efektů a malým rozpočtem. Natáčeli jsme to za 26 nebo 27 dní.

TA: V Montauku?

RB: V Montauku a po městě. Ale můj adrenalin byl tak vysoký, že až potom… bylo to trochu jako hrát divadlo. Tak nějak… jsem vstoupila na jeviště a pak jsem měla trochu mezeru v paměti, co se stalo mezi začátkem a koncem. Ke konci jsem se cítila trochu opuštěná. Zůstalo to se mnou a zažila jsem hodně separační úzkosti od Mary Bronsteinové, scenáristky a režisérky.

TA: Ve filmu je také tak dobrá.

RB: Není skvělá? Je tak bez humoru. Hraje tu doktorku, která je prostě protivníkem Lindy.

TA: Svým způsobem je zástupcem publika, protože publikum tak trochu chce, aby se tvá postava sebrala a dodržela tu schůzku…

RB: Přesně tak.

TA: Připadalo mi zajímavé, že tu roli ve filmu hrála.

RB: To je tak pravda.

TA: Mnoho lidí má pocit, že tě v takové roli ještě neviděli. Byl tam seriál "Physical", což je mnohem temnější komedie, než na jaké jsme od tebe zvyklí, s dramatickými prvky. Tento film má trochu humoru, ale nenechte se mýlit, je to velmi vážný film.

CM: Tohle není "Bridesmaids" pro žádné fanoušky, kteří poslouchají. Mějte se na pozoru.

TA: Záleží ti na těchto kategoriích, když se díváš na scénář? Říkáš si "Tohle je moje cesta ven z toho, co po mně lidé chtějí", nebo k tomu tak nepřistupuješ?

RB: Vnímala jsem to prostě jako příležitost. Říkala jsem si: "Bože, nechci to podělat." Ale co se žánru týče, nedávno jsme na filmovém festivalu v Telluride dělali panel s Jodie Foster, se mnou, Mary Bronsteinovou a báječnou francouzskou režisérkou Rebeccou Zlotowski. Diskutovaly jsme o žánru – jeho omezeních a svobodě. Maryin film žánr do jisté míry popírá, protože míchá mnoho různých. Jako kreativní člověk ráda prozkoumávám všechny žánry. To nejlepší drama má humor a ta nejlepší komedie má drama. Pramení ze stejného zdroje a chození po tomto tenkém laně je to, co ráda sleduji a snažím se dělat. Tento film byl perfektní příležitostí mít obojí. Je velmi dramatický a není ve stejném žánru jako "Bridesmaids", "Spy", "Neighbors" nebo "Platonic", které jsou širší, více "posezové" komedie.

CM: Ale je to jako gymnastická sestava – dělala jsi všechno.

RB: Ano, a bylo to tak kreativně naplňující. Rozhodně pro mě vrchol kariéry.

TA: Řekni Rose, jak staré máš děti.

CM: No, moje dcera jsou tři roky a každé ráno je jako bitva.

RB: Hladiny kortizolu jsou vysoké.

TA: O tom tento film do značné míry je.

CM: Já vím, a s tím jsem se opravdu ztotožnila. Měla jsem o víkendu chvíli, kdy odmítala jíst, a já od toho prostě musela odejít. Byla jsem za posledních pět let, a ještě více, tak vděčná, že ženy konečně mluví upřímně o složitosti mateřství. Za poslední dva roky se ten rozhovor ještě více vyostřil. Byly nějaké texty nebo filmy, ke kterým jsi se obracela a které pomohly utvořit tuto postavu?

RB: Mary Bronsteinová, scenáristka a režisérka, je v tom velmi otevřená. Je založen na její osobní zkušenosti rodiče, takže byla vždy mým vodítkem pro postavu a příběh. Jsem ráda, že tento dialog konečně probíhá. U mateřství je kolem pocitů jako je hněv, zklamání, frustrace, výzvy, klaustrofobie, poporodní problémy – věcí, které se po léta nediskutovaly nebo pro ně nebyl jazyk – tolik studu. Je to těžké a je to náročné pro lidi na sledování. Matky jsou ve společnosti jak uctívány, tak přehlíženy. Je to ta nejdůležitější práce na světě, a přichází s tolika nedostatky, nedostatkem podpory a… Mohly bychom o tom diskutovat donekonečna, ale umělecký dialog, který to obklopuje, považuji za skutečně inspirující a Mary si v ničem nebere servítky. Středobodem jsou špatná rozhodnutí mé postavy týkající se mateřství a její stav popírání. Realita je, že ani nemůže vidět své dítě. V té fázi je více pečovatelkou než matkou, přichází o obvyklé radostné zážitky se svým dítětem. V průběhu filmu jsou toho náznaky a to, čím jako matka prochází, je něco, co doufám, že 99 % matek nikdy nezažije – je to velmi specifická situace. Přesto je koncept být pečovatelem něco, s čím se mnoho lidí může ztotožnit v různých částech svého života.

CM: Trefila jsi hřebíček na hlavičku, a já si často připomínám, abych v těch chvílích nacházela radost. Mary to provedla brilantně tím, že dítě neukázala až do posledního záběru, a držela vás celou uvnitř mysli postavy.

RB: To byl její záměr – odvážné kreativní rozhodnutí. Když mi to poprvé navrhla, byla jsem překvapená, ale souhlasila jsem. Samozřejmě, že jsem to dítě viděla; Delaney Quinn, která tu roli hrála, byla mou hereckou partnerkou a ovlivnila všechna má rozhodnutí. Konkurz dělalo mnoho talentovaných mladých hereček a Delaney byla prostě skvělá. Mít dítě na place také přinášelo lehkomyslnost a nutnou hravost, což byl opravdový dar.

CM: Kolik je Delaney?

RB: Tehdy jí bylo 10 a teď je jí pravděpodobně 12. Byla to fantastická holka, která miluje hororové filmy, a povídaly jsme si o typických dětských tématech – byla báječná.

TA: Zajímalo by mě, jestli to ovlivnila COVID, protože rodičovství v té době byl pro nás všechny jedinečný zážitek...

CM: Byla jsi tehdy na tom špatně.

RB: Jak staré jsou tvé děti?

TA: Můj syn má skoro 11 a dcera 13, takže jsem s tvými dvěma chlapci tak trochu napřed…

RB: Ano, moji jsou sedm a devět, a mám nevlastního syna, kterému je 30, takže pokrýváme široké spektrum.

CM: Ale ty jsi měla během COVIDu obzvlášť těžkou dobu. Myslím, že věk, v jakém jsou mé děti teď, by byl brutální.

RB: Chápu. Bylo to určitě náročné. Absolvovala jsem dvě dvoutýdenní karantény v Austrálii, kde jsme nemohli opustit hotel – bylo to velmi přísné a ke konci trochu smutné.

CM: Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi čerpala z nějakých momentů rodičovské klaustrofobie nebo frustrace, třeba z těch karantén?

RB: Moje vzpomínka na karanténu zahrnuje ty telefonáty s partnerem o dětech – mohou být intenzivní.

CM: To se mě opravdu dotýká.

RB: Přijde mi, že telefonáty jsou ošidné sehrát autenticky. Mary byla výborná v tom, aby byly konkrétní a praktické, a Christian Slater vždy volal z nějakého podivného místa.

TA: Chci se zeptat na závěrečnou sekvenci – menší spoiler, ale ne tak úplně. Nevím, jak s tím naložit v podcastu, možná přeskočit? Na konci jsi na pláži, opakovaně se vrháš do vln, což působilo jedinečně a téměř strašidelně na sledování.

CM: Mrazilo mě z toho.

TA: Můžeš mi o tom natáčení něco říct?

RB: Byla to obrovská sekvence. Celý náš harmonogram se točil kolem scén na pláži, protože jsme museli skončit, než v Montauku příliš zesílí zima. Bylo to jako skládat puzzle, abychom všechno stihli, ale povedlo se nám to natočit na konci léta, když se vše chýlilo ke konci a voda byla stále dost teplá na tuto ambiciózní scénu. Jako Australanka, která vyrostla v Sydney, jsem se naučila plavat ve velmi mladém věku. S osmdesáti procenty populace žijící podél pobřeží jste ve vodě, jakmile se naučíte chodit. Oceán je velkou součástí mé kultury, takže k něj mám hluboký respekt. Beru to vážně, vždy s ohledem na vlny a proudy. Nepodceňuji to a Montauk může být obzvlášť drsný. Před tou nocí byly vlny klidné, ale pak najednou zesílily. Byl tam pocit, že jsme v tom všichni spolu, snažili jsme se to zvládnout. Málem jsme přišli o kameramana. Měli jsme všechna bezpečnostní opatření, ale bylo to rozhodně ambiciózní natáčení.

CM: Změnilo hraní této postavy tvůj pohled na mateřství nebo ti připomnělo, jak nerealistická ta očekávání mohou být?

RB: Každý aspekt filmu to udělal. Mary se mnou sdílela svůj příběh a mluvily jsme s mnoha matkami dětí se speciálními potřebami. Bylo to těžké a dojemné, jak si umíte představit. Tyto ženy byly tak otevřené a upřímné ohledně svých dětí a toho, čím si v různých fázích prošly. Jejich příběhy se mnou zůstaly a zůstanou. Tento film mi mnoha způsoby přetvořil pohled na mateřství.

CM: Jaké jsou tvé hovory s Bobby? Jsou podobné těm s Christianem Slaterem?

RB: Je to všechno o rozvrzích a nákupu potravin. To je konstantní. Nevím, jestli máš stejnou zkušenost...

TA: Já obstarávám nákupy a rozvrh. Já jsem CEO. Ale Liz je zábavnější.

CM: To říkám já. Graham dělá všechno, ale já jsem zábavnější.

RB: Oh, lidé přicházejí za Bobby a zůstávají kvůli Bobby. On je rozhodně zábavnější. Zajišťuje a dělá nákupy.

CM: Oh, A$AP Rockyho tak milujeme.

TA: To byl tak zábavný cover story.

CM: Opravdu okouzlil celý náš tým v Met. Všichni byli jako vosk v jeho rukou.

RB: Myslím, že to platí pro každého. Pro mě rozhodně.

CM: Byl to