V roce 1994 se schůze, která měla posoudit členství Martina Parra ve fotografické agentuře Magnum, rychle stala součástí moderní fotografické legendy. Philip Jones Griffiths, veterán z vietnamské války, byl rozžhavený do běla. "Jeho fotografie jaksi dráždí, ale faktem je, že jsou naprosto bezvýznamné," hřměl a dále Parra káral za to, že "kopá do obětí násilí konzervativců." Po zhlédnutí výstavy jeho snímků byl Henri Cartier-Bresson, tehdy 86letý žijící zakladatel Magna, stejně přímočarý: "Mám ti říct jen jednu věc. Jsi z úplně jiné planety než já."

Po zralé úvaze, poté co byl přijat jediným hlasem, bral Parr Cartier-Bressonova slova jako jakýsi kompliment. Být z úplně jiné planety byl vždy jeho poznávacím znamením.

Od chvíle, kdy poprvé vzal do ruky fotoaparát a exponoval několik políček – jeho první fotografická esej v šestnácti letech byly čtyři momentky z rybího a hranolkového bistra Harryho Ramsdena za Leedsem – zkoumal Parr svět kolem sebe s mrtvolně vážným pobavením, jako by planeta Země skutečně byla poslední hranicí, vzdálenou a nezmapovanou, a on sám pozdním Prosperem, který nás zve, abychom žasli nad jejími divy nebo se krčili před jejími zvláštními nepravděpodobnostmi.

Pro Magnum byla pozemská krajina poseta krátery války, hladomoru a katastrof; pro Parra byla frontová linie nová, bezprostředněji na dosah: "Vyšel jsem ven a zašel za roh do místního supermarketu..." Odvážil se být nudný.

Pravděpodobně to byla **The Last Resort** (1986), jeho plnokrevný barevný dokument o dělnické třídě zasažené úpadkem thatcherovské éry, která si přesto hledala potěšení, kde se dalo – v tomto případě na odpadky posetém, poraženém přímořském letovisku New Brighton v Merseyside – jež mu, ať už k lepšímu, nebo horšímu, vytvořila reputaci. Jeho odpůrci po něm házeli všechno: cynismus, fašismus, oportunismus, voyeurismus, snobství. Ale nezdolný Parr, zřídka sužovaný pochybnostmi o sobě samém, rozvíjel větší vizi: "Prostě rád ukazuji svět takový, jaký je, se všemi jeho slabůstkami a nejednoznačnostmi." A nehluboko pod povrchem – i když někdy jste museli pořádně škrábat – byla hluboká soucitnost s lidským údělem, ne tak vzdálená Cartier-Bressonovým vznešeným ideálům, jen jinak vyjádřená. V roce 2013 se Martin Parr stal prezidentem Magna.

Strávil půl života jako dokumentární fotograf, než se prosadil ve světě módy. Proč mu to trvalo tak dlouho? Pro fotografa s tak vytříbeným pohledem a dobře vybroušeným smyslem pro dekonstruktivní ironii jistě tento svět nabízel bezpočet rituálů a obřadů k rozebrání už dávno předtím.

Od vysoce konceptuálních absurdit po pouliční realitu a veškerou vrtkavost mezi tím se v tom pohyboval s obratností. "Miluji hru na módní fotografii, aniž bych znal pravidla," řekl. Nerozbíjel křišťál ani nenapichoval ega – možná neochota kousat ruku, která ho krmila, s klienty jako Gucci, Paul Smith a Balenciaga – ale přesto byl neúplatný. Myslím, že si to pro všechny jeho rozpory oblíbil; bylo to samozřejmě zábavné a po cestě si našel nové přátele. "Každý chtěl pracovat s Martinem. Viděli jste ho na náladových tabulích všude. A byla s ním legrace!" říká módní editorka Ursina Gysi. Jako tiše hovořící, nenápadný Angličan – oblékal se, jak kdosi řekl, jako mladší účetní – pro něj bylo zcela možné být zároveň cynický i laskavý.

Parra loni v září vyšly memoáry, které napsal s Wendy Jones. Nazval je **Naprosto líný a nepozorný: Martin Parr slovy a obrazy**, přičemž název převzal ze starého školního vysvědčení (Surbiton County Grammar; i tam se jen tak tak protlačil). Pracoval na nich 15 let, ale zrychlil, jako by věděl, že mu zbývá málo času. Ačkoli byl nějakou dobu nemocný, Parrova smrt v prosinci ve věku 73 let byla nečekaná. Fotografie na této stránce jsou z jeho poslední módní zakázky: portfolia pro **Vogue Italia**. S blížícími se Zimními olympijskými hrami příští měsíc v alpských oblastech Lombardie a severovýchodní Itálie jsou to docela možná poslední fotografie, které pořídil, protože zemřel jen o dva dny později.

"Věděl přesně, co chce," říká Gysi. "Měl tak ostré oko. Deset cvaknutí závěrky a měl to. Měla jsem takové štěstí, že jsem s ním mohla pracovat. Byl tak věrný sám sobě, tak autentický. Zátiší, která jsme fotili, byla všechno jeho vlastní nápady, pečlivě naplánované a úžasně výstřední. Byl statečný, že byl tam nahoře v horách. Víte, myslím, že ten chaos, který to všechno přináší, mu docela vyhovoval..."

Ačkoli byl v našem světě relativně nováčkem, byl Martin Parr také velmi oblíbený v britském Vogue. "Jeho oko bylo naším společným okem," říká modelka Karen Elson, která s ním několikrát pracovala. "Tam, kde ostatní viděli kýčovité, křiklavé a neuhlazené, on viděl krásu." V roce 2020 vytvořil jeden z nejnečekanějších titulních snímků – svůj první a poslední pro britský Vogue: jarní jehně stojící na hromadě hlíny vedle silnice A96 za Aberdeenen. Nevysvětlitelné, ale přesto nějak dokonalé. Tak jako on sám.

Fotografie: Martin Parr.
Modelky a modelové: Marta Freccia, Cala Moragas, Cheikh Diakhate, Alessio Pozzi.
Styling: Ursina Gysi.
Účes: Paolo Soffiatti.
Make-up: Stephanie Kunz.
Scénografie: Viola Vitali.
Asistent fotografa: Nathan Vidler.
Asistentka stylistky: Camilla Chiarolanza.
Asistent účesů: Giacomo Selvaggio.
Asistentka make-upu: Giulia Sterza.
Asistentka scénografie: Giulia Del Bello.
Produkce: Squalo Produzioni.
Lokace: Sunny Valley Kelo Mountain Lodge.
Poděkování: Carlota Ruiz de Velasco.

Foto: Martin Parr, © Martin Parr/MAGNUM PHOTOS

**Často kladené otázky**
Samozřejmě, zde je seznam často kladených otázek o focení Martina Parra pro Vogue v italských Alpách, navržený tak, aby pokryl širokou škálu zájmů.

**Obecné / začátečnické otázky**

**Q:** Počkat, Martin Parr fotil pro Vogue? Myslel jsem, že fotil hranolky a zmrzlinu.
**A:** Ano. Zatímco je proslulý svými barevnými satirickými snímky každodenního britského života, Parr byl v roce 2021 pověřen časopisem Vogue Italia pro speciální projekt, který spojil jeho jedinečné vidění s vysokou módou.

**Q:** O čem vlastně to focení bylo?
**A:** S názvem "Velký útěk" (The Great Escape) šlo o módní podívanou, která umístila vysoce módní modelky a luxusní oblečení do strohého zasněženého prostředí italských Alp. Kontrastovala glamour s obyčejnou realitou lyžařské dovolené.

**Q:** Kde přesně se konalo?
**A:** Focení se odehrávalo v okolí lyžařského střediska Cervinia v Itálii v Alpách, známého svou dramatickou horskou scenérií.

**Q:** Kdo se ve focení objevil?
**A:** Představily se v něm špičkové modelky jako Anok Yai a styling měl na starosti legendární šéfredaktor Vogue Edward Enninful.

**Koncept / stylové otázky**

**Q:** Co bylo na jeho přístupu k módnímu focení tak zvláštního?
**A:** Parr použil svůj charakteristický styl: jasné fotografie s bleskem, detailní záběry a zaměření na trapné, nenucené momenty. Neukazoval jen oblečení jako krásné objekty, ukazoval ho nošené v reálném, lehce chaotickém prostředí.

**Q:** Můžete uvést příklad typického momentu Martina Parra z tohoto focení?
**A:** Určitě. Místo klidné modelky na vrcholu mohl Parr vyfotit, jak se drží horkého nápoje v rukavicích, stojí vedle pestrobarevné lanovky nebo hromady břečky, čímž zachytil nehezkou, ale skutečnou stránku pobytu v chladu.

**Q:** Jaký byl hlavní koncept nebo kontrast, který zkoumal?
**A:** Hlavním konceptem byl střet vysoké módy a masové turistiky. Zpochybňoval vážnost módy tím, že ji umístil do hravého, každodenního kontextu.

**Pokročilé / kritické otázky**