Mavis Gallantovou si prostě jen tak „neobjevíte“; přidáte se k sboru čtenářů, kteří se po setkání s jejími povídkami téměř zblázní nadšením a cítí se znovu probuzeni k literatuře, ke čtení, k samotnému jazyku. Tak mě okouzlila jedna velmi krátká povídka „Orphan's Progress“ („Osudy sirotka“), ukrytá uprostřed knihy **Nevydané povídky Mavis Gallantové** (vydané letos na jaře), že jsem spěchal na internet, abych se o ní dozvěděl víc. Ukázalo se, že jen několik měsíců předtím napsala Margaret Atwoodová zářivou poctu tomuto krátkému, drsnému mistrovskému dílu. Jak drsnému? „Když ženy zvláštní, stane se to velmi rychle,“ píše Gallantová v úvodním odstavci povídky. „Prvním příznakem je nedostatek péče o šaty a vlasy, a najednou jsou to šlapky.“ Bystrá Fran Lebowitzová nazvala Gallantovou „nepopiratelnou mistryní anglicky psané povídky“.

Říci, že „Orphan's Progress“ byla zařazena bez okázalosti, by znamenalo nepochopit účel této knihy. Je to oslnivý soubor povídek, z nichž některé by byly možná navždy ztraceny bez obětavé práce jejího editora, spisovatele Gartha Riska Hallberga. (Jeho úvod je zároveň milostným dopisem, který tento článek zastiňuje, i skvělým průvodcem poklady uvnitř.) Ačkoli vyšly i jiné soubory Gallantové – včetně mistrovského **Sebraných povídek** z Everyman's Library –, tento svazek shromažďuje povídky, které dosud nebyly souborně vydány nebo vyšly z tisku.

To není příliš překvapivé, vzhledem k tomu, že Gallantová byla jednou z nejplodnějších autorek povídek své doby. Jen pro **The New Yorker** napsala 103 povídek – více než Cheever a téměř tolik jako Updike – přesto je mnohem méně známá než tito velikáni. Možná je to kvůli jejímu pohlaví, nebo proto, že nebyla součástí americké literární scény (narodila se v Kanadě a v roce 1950, ve 28 letech, se přestěhovala do Paříže). Výmluvná historka z jejího života ilustruje obtíže, s nimiž se ženy potýkaly při prosazování vlastních příběhů: Když se její manžel voják vrátil z druhé světové války, řekla mu, že se chce přestěhovat do Evropy. On odmítl, manželství skončilo a, jak později řekla, „po zbytek života byl hrdý na to, že se vidí ve většině mých mužských protagonistů. A nikdy to nebyla pravda!“

V chronologicky uspořádaných sbírkách můžete často sledovat růst spisovatele, jeho méně vypilované rané pokusy a životopisné nitky blízko povrchu. Gallantová skutečně čerpá ze svého života. Její matka ji ve čtyřech letech nechala v klášteře, a sirotci a dívky hledající spojení zaplňují její povídky. Jako bilingvní osoba projevuje ve své práci bystrý cit pro nuance a předsudky anglofonů i frankofonů. Během druhé světové války pracovala v montrealských novinách, což ovlivnilo její chápání mocenských vztahů. „Jakmile jsem si uvědomila, že dostávám asi poloviční plat než muži,“ píše v povídce o začínající reportérce („With a Capital T“), „rozhodla jsem se dělat poloviční práci.“ Ve skutečnosti byla na sebe tvrdší než kterýkoli redaktor a nikdy skutečně nepracovala jen napůl. („Udělej mi radost,“ napsal jí jednou redaktor **New Yorkeru** William Maxwell, „pošli mi povídky.“) Gallantová se již znovu nevdala a neměla děti. Ženy v jejích povídkách často pohlížejí na konvence s hlubokou nejistotou – ne jako ikonoklastky, ale jako nezávislé individuality.

Gallantové povídky se ponořují do zkoumání lidskosti, obratně přecházejíce mezi humorem a hrůzou. Je jedinečnou mistryní – snad nejbližší duší Alice Munro, přesto zcela svébytnou tvůrkyní. Abych citoval další hlas z jejího sboru obdivovatelů: když ji v roce 2009 šla Jhumpa Lahiriová interviewovat, spisovatelka se v Gallantové přítomnosti cítila poněkud dezorientovaná. O své hrdince Lahiriová vzpomínala: „Na poslední chvíli, než jsem odešla, jsem jí řekla jedinou věc, která podle mě stála za to: ‚Nikdo nepíše jako vy.‘“

Gallantová věřila, že její povídky by se neměly číst jedna za druhou, a já jsem letos její radu následoval a schovával si je pro chvíle, kdy jsem byl zklamaný nebo bez inspirace z čehokoli jiného, co čtu. Neexistuje lepší tonikum, rychlejší lék na deziluzi. Zvu vás, abyste se přidali.

**Přidat na seznam přání**
**Nevydané povídky Mavis Gallantové** – 21 $ na BOOKSHOP

**Často kladené otázky**
Samozřejmě Zde je seznam častých otázek o knize Nevydané povídky Mavis Gallantové a jejím dopadu, navržený tak, aby zněl jako dotazy skutečných čtenářů.

**Obecné / začátečnické otázky**

1. **Kdo je Mavis Gallantová a proč je důležitá?**
Mavis Gallantová byla kanadská mistryně povídky, která většinu života strávila v Paříži. Je oceňována pro své přesné, pronikavé a často vtipné portréty vyhnanců, outsiderů a složitostí lidských vztahů, což z ní činí jednu z největších autorek povídek 20. století.

2. **Co znamená „Nevydané povídky“?**
Znamená to, že jde o povídky, které Gallantová publikovala v časopisech jako The New Yorker v průběhu desetiletí, ale nikdy nebyly shromážděny do žádné z jejích předchozích knih. Tato sbírka je poprvé spojuje a nabízí pokladnici nového materiálu od oblíbené autorky.

3. **Gallantovou jsem nikdy nečetl/a. Je to dobré místo, kde začít?**
Může být, ale je to hluboký ponor. Sbírka je rozsáhlá. Mnoho lidí doporučuje začít s výběrovým souborem, jako je **Vybrané povídky Mavis Gallantové**, abyste získali představu. Ale pokud jste odhodláni, ponoření se do nevydaných prací je vzrušující způsob, jak zažít celou škálu jejího génia.

4. **Jaký je tón nebo styl jejího psaní?**
Styl Gallantové je jasný, bystrý a psychologicky pronikavý. Nepředkládá emoce lžící, odhaluje je prostřednictvím jemných detailů, dialogu a ironie. Její tón může být suchý, melancholický, soucitný a brutálně upřímný – často vše najednou.

**Přínosy a dopad**

5. **Proč tato kniha obnovuje vaši víru v literaturu?**
V době rychlých dějů a jednoduchých vyprávění povídky Gallantové vyžadují a odměňují pozornost. Připomínají nám, že literatura dokáže zachytit hluboké nuance lidské zkušenosti s nedostižnou hloubkou, inteligencí a uměním, a ukazuje, čeho může forma povídky skutečně dosáhnout.

6. **Co mi přinese čtení těchto povídek?**
Získáte mistrovskou lekci v pozorování postav a úsporném vyprávění. Setkáte se s nadčasovými tématy vykořenění, paměti a rodiny. Především zažijete tiché uspokojení z četby prózy, která je jak krásně zpracovaná, tak hluboce pravdivá.