Na začátku tohoto roku jsem četla knihu, která mi změnila život: *Jak nedělat nic* od Jenny Odellové. Poprvé vyšla v roce 2019 a darovala mi ji kamarádka (díky, Emily Chan!). Zpočátku jsem se jí vyhýbala, protože jsem předpokládala, že jde o knihu o seberozvoji, která mě bude nutit odpojit se a odstěhovat se do jurty na venkově, žít z toho, co vypěstuju, a koukat se pro zábavu na oblohu. Ale mýlila jsem se – Odellová ve skutečnosti napsala uměleckou knihu maskovanou jako příručku. Jako umělkyně, spisovatelka a akademička využívá současné umění k analýze ekonomiky pozornosti – jak nás udržuje závislé, úzkostné a přilepené k našim zařízením.

Tato kniha nenabízí rychlá řešení. Místo toho mění způsob, jakým přemýšlíte o digitálních rozptýleních, která neustále bojují o vaši pozornost – jasné reklamy, nekonečné scrollování a notifikace vyžadující okamžitou reakci.

Po přečtení jsem si začala výrazně víc uvědomovat své návyky ohledně telefonu. Je v pořádku používat telefon nebo laptop, když potřebuju, ale proč bezmyšlenkovitě scrolluju, když to nutné není?

Například miluju Letterboxd – má tmavé rozhraní, je jednoduchý a bez notifikací, takže si ho můžu rychle zkontrolovat a odejít. Na druhou stranu Duolingo je navrženo tak, aby uživatele nutilo vracet se každý den díky sériím a žebříčkům. Ale uvědomila jsem si, že ho můžu používat jen tehdy, když se chci učit, a ignorovat tlak na udržení série. Ano, aplikace mě peskuje (ta zelená sova brečí bez přestání), ale je to můj malý akt odporu.

Pak je tu čas strávený na obrazovce. Můj průměr byl dva a půl hodiny denně, ale cítila jsem se lépe, když byl nižší. Vypnout notifikace úplně mi přišlo příliš radikální – raději si je procházím v dávkách – a režim šedé škály jen všechno znechutil. Schovat telefon taky nefungovalo; bála jsem se, že mi něco důležitého uteče, a stejně jsem ho zase vytáhla.

Nakonec jsem našla směšně jednoduché řešení: snížit jas obrazovky, když telefon nepoužívám. Teď notifikace obrazovku nerozsvítí, takže na ni instinktivně nekoukám. Když si dám pauzu, jas zvýším a zkontroluju, co potřebuju.

Stalo se kvůli tomu, že mi unikly hovory? Ano, ale většinou to byl spam – stejně hovory skoro neberu. Zmeškané zprávy? Občas, ale vidím je o hodinu později. Málokdy je to naléhavé. Mám také výhodu – nemám děti, starší rodiče ani práci, která vyžaduje neustálou dostupnost. Pokud jste na tom podobně, stojí za to to zkusit.

Teď můj čas u obrazovky činí v průměru asi hodinu denně. Omezila jsem se na zhruba půl hodiny denně, což mi prozatím připadá jako tak akorát. Také telefon používám účelněji, místo abych jen bezmyšlenkovitě scrollovala.

Tento zvyk vedl k několika vtipným situacím. Nedávno mě kolegyně Emily – ta samá, která nechtěně inspirovala tuto změnu – viděla, jak zírám na zdánlivě prázdnou obrazovku telefonu, a zeptala se, jestli jsem v pořádku. (Občas zapomenu zvýšit jas, když něco rychle kontroluju.)

I tak jsem ráda, že neustálé přepínání z laptopu na telefon – většinou jen kvůli náhodně přeposlané zprávě nebo zbytečné aktualizaci – je už z velké části minulostí. Díky tomu je moje mysl klidnější.