Na slunečném pátečním odpoledni v odlehlé zahradě Chateau Marmont mi Eva Victorová, oděná v černém, vypráví, jak se náhodou dostala ke komedii. Její příběh začíná na prestižním divadelním programu Northwestern University, kde kdysi snila o hraní v hrách Čechova a Euripida. „Nikdo by mě do těch rolí neobsadil,“ říká jednatřicetiletá scenáristka, režisérka a herečka, popíjející čaj Earl Grey s ovesným mlékem. „Pořád jsem se snažila přednášet vážné monology a všichni se smáli.“ Vybavuje si to s suchým humorem, který dokonale vystihuje podstatu věci: Victorová prostě nedokáže nebýt vtipná.

Právě tento „problém“ činí její režijní debut Sorry, Baby tak poutavým – film, který se bez námahy pohybuje mezi humorem a dojetím. Příběh sleduje Agnes, postgraduální studentku, která se stane profesorkou (zahrála ji Victorová), a musí znovu vybudovat svůj život po traumatické události označované pouze jako „Ta špatná věc“. Dříve známá pro virální komediální skeče a roli v seriálu Billions, Victorová nyní přidává na své CV i „auteur“ díky filmu Sorry, Baby, který produkoval držitel Oscara Barry Jenkins. Po premiéře na Sundance film koupilo studio A24 za zhruba 8 milionů dolarů a do kin vstoupí v červnu, s Naomi Ackie a Lucasem Hedgesem v hlavních rolích.

Odmítání škatulek je pro Victorovou opakujícím se tématem – identifikuje se jako nebinární a používá zájmena „they/she“ zaměnitelně. Když se jí zeptám, zda si přeje, aby v tomto profilu byla použita obě zájmena, její olivově zelené oči se rozšíří. „Smíte to udělat?“ ptá se. „Pro mě nebinárnost vždy znamenala existovat někde mezi. Právě to lidi znepokojuje – že vás nemohou zařadit. Ale je to dar uvědomit si, že můžete být neomezení.“

Stejná neochota vejít se do kategorií platí i pro film Sorry, Baby. „Každý chce škatulku, že?“ směje se Victorová. „Chápu, proč žánry existují, ale tento film osciluje mezi dramatem a komedií.“ Jen tomu neříkejte „traumedie“. „Pošlete ty kritiky do mé kanceláře,“ žertuje. „Budu s nimi mít pár slov.“

Hedges, který hraje Agnesina laskavého, ale bezcílného souseda Gavina, poznal výjimečnost filmu už při čtení scénáře. „Připomnělo mi to věci, které miluji, a přitom to bylo naprosto originální,“ říká a srovnává to pouze s prací Kennetha Lonergana (Manchester u moře). „To je podstata Evina šarmu.“

Jádrem Sorry, Baby – a zdrojem velké části humoru – je přátelství mezi Agnes a její nejlepší přítelkyní Lydie (Ackie), černou lesbickou badatelkou zabývající se Tedem Hughesem, která Agnes drží nohama na zemi. „Je pro ni jako resuscitace,“ říká Ackie.

„Jejich přátelství žije ve smíchu,“ vysvětluje Victorová a Ackie souhlasí. „Jedna z mých oblíbených scén je, když jsme na gauči a rozebíráme, jak mají muži sex,“ říká herečka z Londýna. „Při natáčení jsme se smály až k slzám.“

Lydie je inspirována jednou z Victorové nejbližších přátelkyň, kterou zná od mládí v San Francisku. „Chodily jsme spolu na divadelní tábor i na vysokou,“ říká Victorová. „Ona je ta, která...“ [Text zde končí, ale význam je jasný.]

OTEVŘENÁ SEZÓNA

Victorová je osvěžujícím způsobem otevřená ohledně duševního zdraví. „Jednou jsem slyšela někoho říct, že nezažívá úzkost ani depresi, a pomyslela jsem si: Nevěřím ti,“ přiznává, oblečená v bundě, košili a sukni od Miu Miu.

Literatura se také vine celým filmem Sorry, Baby, s odkazy na knihy jako Lolita, K majáku a Proti interpretaci, rozesetými jako skryté poklady. Victorová maluje tak autentický obraz života na postgraduální škole v Nové Anglii, že je překvapivé, že na žádné nikdy nestudovala. Její vkus ale není čistě akademický – jako každý pravý mileniál propadla třetí řadě seriálu Bílý lotos. V jednu chvíli, když spatří známou tvář za okny Chateau Marmont, vydechne: „Panebože. To je královna... Leslie Bibb!“

Jako vášnivá čtenářka Victorová navrhla, abychom se sešli v antikvariátu v San Fernando Valley. Vyprávěla mi, jak během pandemie absolvovala online kurz Yale o poválečné americké literatuře (Housekeeping a Franny a Zooey byly na seznamu četby). Právě v té době, během přestávky v natáčení Billions a života v Brooklynu, se Victorová uchýlila do chaty v Maine uprostřed zimy se svou zachráněnou kočkou Clydem, aby napsala Sorry, Baby. Izolace odpovídala její náladě. „Osamělost toho období prostě seděla,“ říká Victorová a přiznává tehdejší depresi.

Je otevřená ohledně duševního zdraví – a skeptická k těm, kdo tvrdí, že jsou imunní. „Pokud někdo opravdu nepociťuje úzkost ani depresi, musí to být strašně osamělé,“ zamýšlí se Victorová. (Když si objednáváme avokádo plněné krabím masem s označením à la Bell Jar, Victorová, fanynka Sylvie Plathové, ohrne nos: „To je tak kýčovité!“)

V Maine slova plynula. „Scénář jsem měla v hlavě tak dlouho, že psaní bylo jako výbuch,“ říká Victorová. Během měsíce sněhových procházek, fotografování a hrachové polévky měla hotový návrh, který sdílela s Jenkinsem a jeho producentskými partnery.

Jenkins vzpomíná: „Scénář dopadl a bylo to jako: Bum, je to hotové. Nikdy jsem se neptal, jaký film chce Eva natočit – jen jsem řekl: Jsme tu, abychom otevírali dveře.“

Jejich spojení s Jenkinsem a jeho produkční společností Pastel začalo před lety na sociálních sítích. Poté, co viděl Victorové krátká videa, režisér Moonlightu ji začal sledovat na Twitteru. „Jedno video – o francouzské vdově, která možná zabila svého manžela – mě zaujalo,“ říká Jenkins. „Úhly, výkon – pomyslel jsem si: Tento člověk je filmař. Napsal jsem: PLATÍ TI ZA TO??? se smajlíky. To všechno začalo.“

Když přišel čas najít režiséra pro Sorry, Baby, Jenkinsova víra ve Victorovou neochvěla.

Hledání vlastní cesty

„Pokud existuje rozhovor, který změnil můj život, byl to ten, když mi řekl: ‚Ty budeš režírovat – jen to ještě nevíš,‘“ říká Victorová.

Rok před začátkem produkce zařídil Pastel dvoudenní zkušební natáčení s kameramankou filmu Miou Cioffi Henryovou, profesorkou NYU. Victorová také pozorovala Jane Schoenbrunovou během natáčení filmu I Saw the TV Glow, který měl premiéru na Sundance v roce 2024. Sledování Schoenbrunové při práci naučilo Victorovou víc než jen filmařinu – bylo to odhalení.

„Byla jsem tam já, Jane a jejich asistent, který je také nebinární. To, jak mluvili o své trans identitě, mi vyrazilo dech. Jako: Panebože, v tom je tolik radosti,“ vzpomíná Victorová.

Podle Hedgese se Victorová na place chovala jako zkušená profesionálka. „Eva říkala, že je nervózní, ale mně přišla neobvykle klidná – skoro uvolněná.“ Přesto přetrvává syndrom podvodníka, podobně jako komedie u Victorové.

Ve filmu Sorry, Baby je vtip, kde se Agnes ptají, jak by ji popsali přátelé, a ona odpoví: „Vysoká.“ Victorová měla v osmé třídě už 180 cm a byla nucena vstoupit do školního basketbalového týmu, ačkoli nevěděla, jak hrát.

„Den předtím jsem googlovala pravidla basketbalu a myslela si: Tohle nedává smysl.“

Zelená mysl

Victorová vyrůstala v středostavovské rodině v San Francisku plném technologií, jako jedináček makléře hypoték (který se věnoval dřevořezbě a fotografování) a matky architektky. Kvůli financím málem odmítla Northwestern.

„Byla chvíle, kdy jsem si říkala: Nemůžu tam jít,“ vzpomíná. „Ale táta trval na tom: ‚Musíš.‘ Měl pravdu – i když ty půjčky nejsou legrace.“

Na Northwesternu nebyla Victorová připravená se přihlásit k queer identitě. „Na vysoké jsem randila s holkami, ale vždycky to bylo tajné. Moje škola byla velmi hetero a velmi bohatá.“ (Victorová stále chrání své současné vztahové statusy.) Přesto nevidí být outsiderem jako čistě negativní. „Lidé, kteří si nejsou jistí, jsou asi více přemýšliví,“ zamýšlí se Victorová.

Překvapivě se módní svět stal prostorem, kde se Victorová cítí jako doma. Narodila se v Paříži, když její matka pracovala pro Access Guides („dlouhá hra o francouzské občanství,“ žertuje Victorová), a nedávno navštívila Pařížský fashion week jako host Hermès.

„V Paříži jsem byla mnohokrát, ale nikdy jako princezna,“ říká. „Chovali se ke mně skvěle – večeře, oblečení, všechno.“ Pobyt v Hôtelu de Crillon doprovázela každodenním room servicem. „Bylo to jako Eloise v Plaze. Naprosto šílené.“

Její láska k módě jde nad rámec oblékání. „Miluji, jak móda hraje s genderem.“ Vedle secondhandových kousků – jako patchworkového svetru, který měla na sobě při našem setkání v knihkupectví, nebo černých kalhot Dickies v Chateau – ji přitahují androgynní návrhy od Acne Studios a Maison Margiela. Ale když se cítí „super femme“, sáhne po minisukni nebo růžových saténových balerínách Sandy Liang.

„Miluji, že móda ti umožňuje být nenápadná, mimozemská, překvapivá, složitá. Jsem v bodě, kdy to můžu prozkoumávat.“

---

„Chci být tam, kde můžu být skutečně sama sebou. A chci si užívat místa, která ne vždy vědí, jak mě vidět takovou, jaká jsem.“

Kredity stylingingu:
Účes: Barb Thompson
Make-up: Courtney Hart
Krejčovské úpravy: Irina Tshartaryan
Produkce: Amelia Rose Fleetwood