Když jsme se koncem září spojili přes Zoom, umělkyně Manuela Solano mě přivítala ve svém klubovém outfitu: bílá kožená bunda s třásněmi, bílý crop top, bílé šortky a na míru vyrobený bílý kožený postroj určený k uchování její bílé hole, když ji nepoužívá. Byl to pozoruhodný outfit, i když ten večer vlastně do klubu nemířila. Místo toho tento oděv sloužil jako prohlášení – naznačoval vhled do jejího živého života v Berlíně, který vybudovala od nuly jako nevidomá trans žena, jež ve městě byla nová.

Tato životní energie se stala opakujícím se tématem našeho rozhovoru. Solano, osmatřicetiletá umělkyně původem z Mexika, žijící v Berlíně od roku 2019, se připravuje na svou dosud největší samostatnou muzejní výstavu v muzeu Tamayo v Mexico City. Výstava s názvem „Alien Queen / Paraíso Extraño“ (probíhá od 9. října do 4. ledna) představuje přes 30 velkoformátových akrylových maleb queer a popových ikon z 90. let a prvního desetiletí 21. století, jak reálných, tak smyšlených. Postavy jako Cher, Sinéad O'Connor a Marge Simpson, stejně jako scény z filmů jako Vetřelec a Příběh navždy, jsou z paměti znovu vytvořeny v živých detailech. Solano vybírala každý námět pro jeho osobní a kulturní význam, čímž se portréty stávají téměř konceptuálními.

Solano přišla o zrak před více než deseti lety kvůli infekci související s HIV, ale nikdy nepřestala malovat. S pomocí asistentů v ateliéru vyvinula techniku využívající čističe dýmek a provázek přibitý k plátnu k vytváření hmatatelných obrysů. Během let se její práce vyvíjela. Některá díla obsahují slova nebo fráze, jako „Is this your first time here, sweetie?“ z její série z roku 2024 Blind, Transgender and Wild. Jiné jsou jemné zobrazení ptáků nebo její rodiny. Koncem loňského roku představila výstava v galerii v Madridu pět velkých autoportrétů zkoumajících různé aspekty její identity, odrážející myšlenku, že nikdo z nás není definován pouze jednou věcí.

Její tvorba byla v posledních letech pozoruhodná. Byla součástí trienále New Museum v roce 2018 a měla velké samostatné výstavy v ICA Miami a Dundee Contemporary Arts ve Skotsku. Její práce jsou ve sbírkách Guggenheimova muzea, ICA Miami a Pérez Art Museum Miami.

Ale výstava v Tamayo je obzvláště významná. Většina děl nebyla nikdy veřejně vystavena. „Připadá mi to neskutečné,“ sdílela Solano. „Před sedmi lety, když jsem začala malovat Alien Queen bez konkrétního plánu a skloubila to s dalšími projekty, jsem snila o výstavě v muzeu Tamayo, ale říkala jsem si, že se to nikdy nestane. A teď jsme tady. Jsem v šoku, v dobrém slova smyslu.“

Před vernisáží jsme mluvili o fanouškovské tvorbě věnované Karen O, o poznatcích plynoucích z tvorby jako nevidomá osoba a o tom, proč pro ni bylo objevení klubů jako „křest“. Náš rozhovor byl upraven kvůli délce a srozumitelnosti.

*Manuela Solano, Mónica Naranjo, 2019.*

**Vogue: Co inspirovalo název „Alien Queen / Paraíso Extraño“?**

**Manuela Solano:** Filmy o Vetřelci byly pro mě od dětství téměř posvátné, tak jsem se rozhodla namalovat Alien Queen. Přitáhla mě právě tato dvě slova, spolu s „paraíso extraño“, které pochází z písně španělské popové zpěvačky Mónicy Naranjo. „Alien Queen“ představuje něco mimozemského, a přesto majestátního a mocného, zatímco „paraíso extraño“ (znamenající „podivný ráj“) popisuje zážitek nebo stav bytí, který je neobvyklý, a přesto blažený. Teď, když se výstava blíží k otevření, řekla bych, že je do značné míry o mé bujnosti, radosti, zápalu, energii a vášni pro život. Ale je také o mnoha dalších věcech. Tyto popkulturní postavy odrážejí vlastnosti, které sdílíme všichni, nejen já.

**Jsou to popkulturní postavy, se kterými jste vyrůstala?**
Je to mix. Mnoho z nich pro mě bylo v dětství velmi významných, jako třeba Karen O. Poslední obraz, který jsme pro tuto výstavu dokončili, byl „Karen O’s Hands or Maps“. Jako teenager jsem byla obrovskou fanynkou Yeah Yeah Yeahs. Viděla jsem je naživo v Mexico City v roce 2005 a neustále jsem ji kreslila do svých sešitů. Později byla soutěž pro fanoušky na návrh vlajky a můj příspěvek byl zařazen do bookletu jejich druhého alba. O pár měsíců později, během mého prvního semestru na vysoké škole, jsem si pro hodinu digitální ilustrace vymyslela krabici od cereálií s názvem „Karen O’s“. Vyfotila jsem ji a poslala e-mailem na adresu, kterou jsem našla na webových stránkách kapely, a nic jsem od toho nečekala. Ale o pár týdnů později mi PR manažerka kapely napsala, že to Karen O miluje a chce to uveřejnit na svém blogu. Jako osmnáctiletá studentka umění a fanynka to byl ohromný okamžik – uvědomila jsem si, že mé umění může lidi spojovat. Teď, o 20 let později, ten obraz zachycuje tutéž inspiraci.

Na výstavě jsou také postavy jako Christina Aguilera, Pink, nebo dokonce televizní kazatelka Jan Crouch, u kterých bych si nikdy nepředstavovala, že se mnou budou rezonovat. Ale pak se mi v hlavě objeví nápad na jejich obraz a zůstane tam, třeba jak by bylo zábavné vystavit v muzeu obraz Christiny Aguillery z videa „Dirrty“. Ten nápad mě prostě pobaví, a protože humor často vede k dobrému umění, tak ten obraz vytvořím a později pochopím, proč mě přitahoval. U Christiny Aguillery jsem si nedávno v rozhovoru s kamarádkou uvědomila, jak moc se s tou personou teď ztotožňuji – jako ona, i já chodím každou sobotu večer tančit v suspenzoru, zpocená a zarputilá.

Co se týče nálady těchto obrazů, všechny mají i vážnou stránku. Na první pohled mohou působit neuctivě, ale jak zkoumám své spojení s těmito postavami, získávám k nim hluboký respekt. Nejsou ani nostalgické; jsou spíše oslavné a vítězné. Nejsou to jen portréty těchto postav; jsou to také autoportréty a, věřím, odrazy nás všech. Zrcadlí naše ambice, touhy, humor a obavy. Takže spíše než aby se ohlížely do minulosti, tyto obrazy působí velmi živě.

**Chtěla jste se vždycky stát umělkyní?**
Ano, i když mé dětské kariérní aspirace se často měnily. Být umělkyní byla jedna z nich a lidé mi od malička říkali, že se jí stanu. Chvíli jsem chtěla být mořskou bioložkou, jako skoro každé druhé dítě. Ale to, co dělám teď, je stejné jako to, co jsem dělala tehdy – vyjadřuji se malováním a kreslením.

**Co se týče vašeho současného malířského procesu, potřebovala jste se spolehnout na hmat místo na zrak. Takže jste před lety začala experimentovat s materiály, které můžete nanést na plátno a cítit. Chtěla jste ale, aby zůstaly malbami, ne sochami, tak jste používala prvky, které šlo odstranit. Zpočátku bylo plátno na standardních rámech, ale hřebíky držící provázek nebo obrysy z čističů dýmků se viklaly a vypadávaly, protože nebyly upevněny v ničem pevném.**
Právě proto jsem začala napínat svá plátna přímo na zeď – za nimi musí být pevný povrch, aby se hřebíky měly do čeho zapřít. To je také důvod, proč maluji konečky prstů místo štětců. Tak mohu přesně cítit, kolik barvy nanáším, a mám lepší kontrolu nad tvary.

**Je něco na tvorbě umění jako nevidomá osoba, co byste si přála, aby více lidí chápalo?**
Co mě okamžitě napadá, je, že umění sídlí uvnitř nás. Umění není jen ten obraz, který vidíte; je to účinek, který ten obraz na vás má, a vnitřní zážitek, který mě vedl k jeho vytvoření. Lidé na to často zapomínají a soustředí se pouze na to, co je vidět. Ale skutečné umělecké dílo je záměr za ním a odezva, kterou ve vás vyvolá. Být nevidomá mi to objasnilo. Mohla bych pokračovat o přístupnosti ve světě umění a mimo něj, stejně jako o mylných představách o postižení – na to by stačilo napsat knihy. Vždy je potřeba většího přístupu k informacím a vždy jsem se snažila tyto nepochopení zpochybňovat. Přála bych si, aby více jednotlivců a institucí věnovalo větší pozornost svému publiku s postižením.

*Manuela Solano, Alien Queen, 2019.*

**A Berlín, kde žijete šest let – jaký je tam váš život?**
Tady je další častá mylná představa o nevidomých lidech. Proto mám na sobě tohle. [Solano vstane, aby ukázala svůj celobílý klubový outfit.] Tento outfit je do klubu. Chodit jsem začala před pár lety. Předtím jsem se cítila velmi frustrovaná, protože jsem toužila být součástí toho Berlína, o kterém se pořád slyší – o párty, divokých dobrodružstvích. I když mám mnoho přátel, často jsem se ocitla sama doma. Pak jednou byl na návštěvě můj bratr Danny a oba jsme měli kocovinu, nudili jsme se a v půlce zimy jsme byli deprimovaní. Řekla jsem: „Kašli na to, jdeme ven. Připrav se – jdeme do Berghainu.“ Zeptal se: „Jak se tam dostaneme?“ Řekla jsem mu: „Postarám se o to, neboj se.“ Tak jsme šli do Berghainu, dali si drink a poprvé jsem si uvědomila, jak moc dokážu vnímat prostor jen tím, že poslouchám. Když jsem dopila, řekla jsem Dannymu: „Dobře, jdu tancovat.“ Nabídl se, že mě dovede na taneční parket, ale chtěla jsem to zkusit sama. Postavila jsem se, rozložila bílou hůl a šla jsem směrem k davu. Brzy jsem byla obklopená lidmi, kteří nechodili, ale hýbali se – tancovali. Tak jsem složila hůl, připnula si ji k pasu, a všichni kolem byli ohromení a ptali se: „Počkej, ty jsi opravdu nevidomá?“ Ten okamžik všechno změnil. Poté jsem začala chodit ven skoro každý víkend. Bylo to jako křest. Objevila jsem stránku sebe samé, o které jsem nikdy nevěděla, že existuje: družná, živá, žhavá, rázná a zábavymilovná. Tak jsem se zamilovala do Berlína.

**To je úžasné. Zní to, jako že byli lidé překvapení.**
Lidé jsou vždycky překvapení a ptají se na věci jako: „Ach, chodíte ven? Kdo se o vás stará?“ Starám se o sebe sama. Klub se o mě postará. Naučila jsem se, že když potřebuji, vždycky se najde někdo, kdo je ochoten pomoci. Berlín je město, které oslavuje individualitu. V některých ohledech je to nevýhoda, protože se pak můžete cítit izolovaní, ale v jiných ohledech je to skvělá věc. Pro mě, s mým postižením, to bylo obzvlášť užitečné. Tady, i když jsem nevidomá a transgender, se nikde necítím mimo mísu. Můžu jít ven sama, strávit v klubu osm hodin a dělat, co chci. Jsem za to opravdu vděčná a snažím se tuto svobodu odrážet jak ve svém každodenním životě, tak ve své práci.

*„Manuela Solano: Alien Queen / Paraíso Extraño“ bude k vidění v muzeu Tamayo v Mexico City od 9. října 2025 do 4. ledna 2026.*