Indigo De Souza zpívá ve své písni „Heartthrob“, odvážné hymně o zneužívání v mládí: „Neznala jsem rozdíl mezi láskou a strašením.“ S vzletnými popovými melodiemi mocně získává zpět svou autonomii a opakuje vzdornou větu: „Opravdu jsem do toho dala všechno.“ Tato skladba je prvním singlem z alba Precipice, její čtvrté a dosud nejdokonalejší popové desky.

Název alba ji napadl nečekaně, když pracovala s producentem Elliotem Koezelem (známým spoluprací se SZA a Finneasem). „Psali jsme víc písní, než jsme potřebovali,“ vzpomíná. „Našla jsem starý refrén, který jsem napsala ve špatné náladě – schovaný v nějaké složce. Slovo ‚precipice‘ (útes) mi najednou přišlo správné, i když jsem ho předtím nikdy nepoužila.“ Pro De Souza symbolizovalo stát na pokraji změny, aniž by věděla, co přijde.

Jejich tvůrčí souznění bylo okamžité. De Souza, známá svým syrovým indie zvukem, dlouho toužila prozkoumat hlubší popové vody. Co začalo jako příležitostné nahrávání v Los Angeles, se rychle proměnilo v Precipice – 11 dynamických skladeb, které mísí její upřímné texty o duševním zdraví, lásce a sebereflexi s živou popovou energií. I po dokončení alba pokračovali v nahrávání pokaždé, když přijela do LA ze svého malého rodného městečka v horách.

Loni na podzim zničil hurikán Helene De Souza domov a většinu majetku, zachránit se podařilo jen kytaru, laptop a pár drobností, které stihli vzít spolubydlící. Po návratu do LA tuto zkušenost přetavila do zcela jiného projektu – drsnějšího, kytarového alba s melancholickými baladami. Má také hotové další album, které směřuje k „experimentální country“.

Když zmiňuji, jak zvláštní musí být, když umění vzniklé z intenzivních emocí vychází mimo pořadí, směje se: „Jsem vydaná napospas tomu, jak funguje průmysl.“ Ale Precipice je zlomový okamžik. „Při tvorbě jsem měla takovou jasnost – nově jsem chápala své emoce,“ říká. „Je to děsivé, ale krásné. Přijímám chaos, a i když je to chaotické, tato vize mě vzrušuje.“

Níže De Souza mluví o popové hudbě, hledání komunity v LA a o tom, jak se přestala bát neznáma.

Vogue: Bylo pro vás psaní vždy terapeutické? Nebo někdy obtížné, protože vás nutí čelit věcem, kterým byste se raději vyhnula?

Indigo De Souza: Rozhodně obojí. Někdy emoce plynou do hudby snadno, jindy se psaní bráním, protože mě nutí postavit se tomu, co cítím. Nemůžu psát z ničeho jiného než z emocionálního místa, takže někdy odkládám, než vezmu kytaru. Ale překonám to – musím.

Foto: Hannah SommerKdyž něco silně prožívám, vím, že hra na kytaru a psaní mi pomůže.

S ohledem na vše, čím jsi prošla, jak nyní vnímáš svou starší tvorbu?
Všechna má předchozí alba jsou pro mě zvláštní různými způsoby – ta hudba je hluboce osobní. Každé album je odlišné od předchozího, jako bych neustále měnila přístup k psaní. Někdy, když si je pouštím, je to skoro neskutečné – nepamatuju si vždy, jak jsem některé písně psala nebo co jsem chtěla vyjádřit. Třeba Always – je tak intenzivní a živá verze je velmi specifická, s hodně křikem. Proces za ní je teď už rozmazaný. S písněmi, které tvořím teď, jsem plně přítomná, ale ty starší mi připadají jako duchové.

Not Afraid byla první píseň napsaná pro Precipice. Jaké emoce jsi do ní vkládala?
Upřímně, chtěla jsem hlavně navázat spojení s Elliotem a zapůsobit na něj. Během první hodiny jsem věděla, že je výjimečný – milovala jsem jeho energii a způsob práce. Nikdy předtím jsem nešla na slepou session, ale okamžitě jsme si sedli. Chtěla jsem přinést své nejodvážnější texty a své pravé já a on mi vytvořil bezpečný prostor, abych to mohla udělat.

Heartthrob byl první singl s mocným příběhem o zneužívání mladé ženy. Jak se tato píseň vyvíjela?
Byla jsem opatrná, jak o této písni mluvit, abych nebyla příliš explicitní nebo nevyvolala negativní reakce. Vychází z mé osobní zkušenosti z mládí, ale chtěla jsem mluvit o kolektivní realitě – zejména žen – být mladá a manipulovaná někým starším. Přeměna toho pocitu uvěznění v něco hlasitého a silného byla osvobozující.

Crush a Heartbreaker působí jako dvojčata – jedna o vzrušení z nové zamilovanosti, druhá o bolesti, která může následovat. Jak jsi album uspořádala?
Tohle album bylo pro mě na rozdíl od ostatních nejsnadnější seřadit, i když to obvykle bývá těžké. Máš pravdu – tyto dvě písně jsou o stejné osobě a emocích, které jsem cítila.

Toto album míchá tvůj kytarový základ s popovějším zvukem. Proč zkoušet pop právě teď?
Částečně proto jsem jela do LA a pracovala s různými producenty – vždycky jsem chtěla dělat popovou hudbu, ale s hlubokými, smysluplnými texty. Pop je můj oblíbený žánr. Bylo osvěžující se v něm ve studiu ponořit, protože obvykle pracuji s těžkými, katarzními emocemi. Ne že by pop nebyl emocionální – je – ale je v něm specifická radost, kterou jsem chtěla zachytit.

Elliot není popový producent, což mě zprvu znepokojovalo. Ale moje touha dělat pop a jeho všestrannost jako producenta vytvořily něco výjimečného.

Jaký pop miluješ?
Jsem posedlá úderným, lesklým, energickým popem, který působí romanticky. Mura Masa je můj vysněný spoluhráč – stejně jako Charli XCX a Caroline Polachek.

Můžeš mi říct něco o obalu alba? Vím, že je navrhuje tvá máma. Tenhle – s kostěnou bytostí ve vodě – je výrazný.
Chci, aby každý obal ukazoval stárnutí té postavy. Toto album je jasnější a čistší než cokoli, co jsem předtím dělala – zvuk je křupavý a silný. Připomnělo mi živoucí korálový útes, ten barevný podvodní svět. Kostra představuje něco syrového pod tou krásou. Slovo „precipice“ zde symbolizuje být chycen mezi dvěma světy – jako pohyb dovnitř a ven z vody.

Jak se změnila tvoje představa domova a komunity?
Pořád cítím, že stojím na pokraji něčeho úplně nového – nevím, jak se to rozvine. Celý život jsem strávila v malých městečkách v Severní Karolíně, takže přesun do LA byl obrovský skok z mé komfortní zóny. Ale pro mou tvorbu to bylo neuvěřitelně obohacující. Tady můžu dělat hudbu, kdykoli chci, a moji spolupracovníci bydlí jen kousek ode mě. Je to pro mě energický, tvůrčí prostor.

V Severní Karolíně byla moje komunita hluboce spojená s krajinou – malá, intimní a plná nuancí. Scházeli jsme se u ohňů, chodili na výlety. Na mé nedávné narozeniny jsme měli obřad na poli a jedli dort pod hvězdami, zpívali a sdíleli slova. Teď se učím oceňovat různé druhy komunit a přijímat to, co LA nabízí. Inspiruje mě ambice tady – lidé usilující o to být nejlepší verzí sebe sama, neustále zdokonalující své řemeslo. Je to krásné.

Tohle je tvoje první album od diagnózy hraniční poruchy osobnosti. Jak pojmenování této diagnózy ovlivnilo tvou tvorbu?
Mít diagnózu – vědět, že existuje rámec a zdroje pro to, jak se cítím – mě ukotvilo. Mám skvělou DBT (dialekticko-behaviorální terapii) skupinu tady v LA a myslím, že ta nová jasnost je v mé hudbě slyšet. Dřív jsem se často cítila ztracená. Věci jsou pořád komplikované, ale při tvorbě mám teď větší stabilitu.

Co tě v poslední době inspiruje?
Teď si nechávám mozek rozplynout nad touto sérií Love Island… ale upřímně, nejvíc mě inspiruje lidská zkušenost. Ať je to reality TV nebo hluboký rozhovor u jezera při pozorování hus, všechno mě nabíjí.

(Tento rozhovor byl upraven a zkrácen.)