Nefikčních knih o smutku není nikdy dost – od klasiky O smutku a truchlení od Elisabeth Kübler-Rossové přes Rok magického myšlení a Modré noci Joan Didionové. Přetvořit však hluboce osobní, a přesto univerzální zkušenost ztráty v román není snadný úkol.

A právě to se televizní scenáristce Aishe Muharrarové podařilo v její nové knize Milovaný. Příběh sleduje Julii, návrhářku šperků z Los Angeles, která se vyrovnává se smrtí svého blízkého přítele (a dlouholeté komplikované lásky) Gabea. Ve svém zármutku naváže nečekané pouto s Gabrielovou bývalou přítelkyní Elizabeth. Ačkoli je téma bolestné, Muharrarová svým bystrým komickým stylem – který vypilovala v seriálech jako Parky a rekreace, The Good Place a Hacks – činí z knihy potěšení číst.

Tento týden si Vogue povídal s Muharrarovou o uvedení knihy Milovaný, vytváření posmrtného milostného trojúhelníku, průzkumu světa šperkařského designu a rovnováze mezi psaním prózy a scénářů.

Vogue: Jaký je pocit mít knihu Milovaný konečně na světě?
Aisha Muharrar: Je to směs emocí. Psaní románu je velmi osamělý proces, takže je úžasné vidět podporu od mé komunity. Přátelé se nabídli, že budou spolupořádat akce – jeden vlastní bar a spojili jsme se s fundraisingovou skupinou Freya Project. Ve městě Kingston ve státě New York je vinárna, která inspirovala Elizabethinu restauraci v knize. Zmínila jsem to tamní servírce a ona mi řekla, že její manžel pracuje v místním knihkupectví – a teď tam pořádáme akci.

Upřímně mě nejvíc těší spojení s lidmi. Blízká kamarádka přijede do Kingstonu jen tak na kafe. Objevují se i fanoušci z dob Parků a rekreace nebo podcastu Gilmore Guys. Miluji každou část psaní, ale nejlepší je ta výměna – dát něco ven a slyšet, jak to lidé vnímají. Mám skvělé partnery pro rozhovory, takže se na to opravdu těším.

Vogue: Jak vznikl příběh Julie, Gabea a Elizabeth?
Aisha Muharrar: Před lety jsem jela s kamarádkou taxíkem z večírku v New Yorku, když mi řekla, že její přítelkyně chodí s mým ex. Byl to dobrý přítel – rozešli jsme se v dobrém – a ona ho doporučila na základě mé zkušenosti. Teď se ale k její přítelkyni nechoval dobře. Žertovala jsem: Nejsem Yelp pro přítelé! Ale přimělo mě to přemýšlet: To byla moje zkušenost, ale lidé se mění. Možná je jejich dynamika jiná. Napadlo mě: Kdybychom se setkaly, shodly bychom se?

To ve mně zůstalo. Po skončení Parků a rekreace jsem se rozhodla psát prózu – něco, co jsem chtěla dělat už od vysoké školy. Měla jsem skvělou kariéru v televizi, ale od dětství jsem snila o napsání románu. (Vlastně jsem na střední napsala i naučnou knihu.) Když seriál skončil, ještě jsem neměla děti a byla jsem čerstvě vdaná, řekla jsem si: Proč ne teď? A tehdy se mi ta vzpomínka na rozhovor v taxíku vrátila jako inspirace.

Myšlenka se ke mně vrátila. Už předtím jsem přemýšlela o ztrátě kvůli vlastním zkušenostem, a když jsem mluvila s kamarádkou, která přišla o dědečka – věděla, že jsem ztratila několik blízkých – nazvala mě „expertkou na smutek“. Nebyl to nejlichotivější titul, ale přimělo mě to zamyslet se, že by v tom mohlo být něco k prozkoumání. I když dnes existuje mnoho knih o smutku, když jsem začínala psát, v literární fikci se toho moc neobjevovalo. Byly tam memoáry, ale já chtěla napsat něco, co truchlící čtenáře neponičí – něco, co by jim možná i pomohlo.

Tyto dvě myšlenky – ztráta a láska – se mi v hlavě mísily, až získaly podobu Julie a Gabea. Když se objevila Elizabeth, příběh se zkomplikoval a přerostl v něco víc než jen milostný příběh. Chtěla jsem prozkoumat milostný trojúhelník mezi dvěma ženami, což jsem předtím moc neviděla, a přidat vrstvy známé dynamice.

Popisy šperků byly tak živé – jak jste se rozhodla pro Juliino povolání?
Hodně jsem zkoumala, mluvila s návrháři šperků a četla o řemesle. Julia je umělecky založená, ale není typ, který by se umění věnoval naplno jako Gabe hudbě. Její finanční zázemí ji tlačí k něčemu praktickému, ale kreativnímu. Návrhářka šperků mi přišla jako správná volba – je to umělecké, ale také manuální, dokonce drsné. Sváří, pracuje s kovem, občas se spálí. Není to jen o glamouru, ale o vedení malého podniku, honění faktur, o blízkosti módnímu světu, aniž by do něj plně patřila.

Jak jste skloubila psaní s prací pro televizi?
Bylo to náročné! Při práci na The Good Place (1. řada) jsem psala od 10 do 17 hodin a pak znovu od 18 do 1 ráno. Později, během přestávek mezi seriály (2.–3. řada The Good Place, poté Hacks), jsem se soustředila na knihu. Představovala jsem si romantické psací ústraní – zámeček, kolonii – ale realita byla jen já, píšící do noci. Když začínaly Hacks, už jsem měla agenta a upravovali jsme knihu a nabízeli ji nakladatelům. Nebylo to glamourní, ale podařilo se to.

Kniha byla v podstatě hotová, i když jsem ještě trávila čas úpravami vět, řešením vydavatelských detailů a dalšími editacemi a doplňky. Prostě jsem to nějak zvládla z nutnosti.

Tento rozhovor byl upraven a zkrácen.

Milovaný
28 $
BOOKSHOP