Letošní filmový festival v Cannes přinesl řadu hvězdných zklamání (Die My Love, Eddington), několik rozporuplných režijních debutů hollywoodských hvězd (Kristen Stewartové The Chronology of Water a Scarlett Johansson Eleanor the Great) a několik filmů, které byly spíš zábavné než převratné (Wes Andersonův The Phoenician Scheme, Spike Leeho Highest 2 Lowest, Richarda Linklatera Nouvelle Vague, Klebera Mendonçi Filha The Secret Agent, Akinoly Daviese Jr. My Father’s Shadow, Carly Simón Romería a Michaela Angela Covina Splitsville).

Pro mě však skutečně vyniklo pět filmů – od poetických rodinných dramat přes temné komedie až po mrazivé horory – které mi zůstaly v mysli dlouho poté, co jsem je poprvé viděl. Toto jsou filmy, které si z letošního festivalu nesmíte nechat ujít.

### Sentimental Value
Norský režisér Joachim Trier navazuje na svůj film Nejhorší člověk na světě (opět s Renate Reinsve a Andersem Danielsenem Lie v hlavních rolích) a vytváří intimní portrét dvou sester a jejich manipulativního otce, filmového režiséra, zároveň však i rodinnou ságu sahající přes několik desetiletí, zasazenou do jejich chátrajícího domu v Oslu. Tento snímek je zatím jednoznačně nejlepším filmem roku, který s lehkostí balancuje mezi humorem a hloubkou a vyvrcholí dojemným koncem, jenž mě dojal k slzám. Díky břitkému scénáři a fenomenálním výkonům Stellana Skarsgårda, Ingy Ibsdotter Lilleaas a Elle Fanningové je to film, který stojí za zhlédnutí – a který se pravděpodobně objeví v nominacích na ceny v roce 2026.

### It Was Just an Accident
První film íránského disidenta Jafara Panahiho po jeho uvěznění (za „protistátní propagandu“) byl natočen tajně a čerpá z jeho vlastních zkušeností. Na rozdíl od Semeno posvátného fíku – loňského vítěze ceny poroty v Cannes od Panahiho přítele Mohammada Rasoulofa – nejde o přímou obžalobu režimu. Místo toho jde o surreální komediálně-pomstychtivý thriller o laskavém mechanikovi (Vahid Mobasseri), který narazí na muže (Ebrahim Azizi), jenž nápadně připomíná jeho bývalého mučitele. Následuje chaotické únosné dobrodružství, pátrání po spravedlnosti a nečekané spojenectví s dalšími oběťmi téhož muže. Ačkoliv je film místy úsměvný, je také děsivý – scény s úplatnými strážci či nečekaným porodem vedou k drtivému závěru, který odhaluje brutalitu státu. Je to napínavé a zároveň naléhavé.

### Alpha
Každý ročník Cannes potřebuje polarizující body horror od ženské režisérky – letos jím je Julia Ducournauová (Titane) se svou syrovou a znepokojivou vizí dospívání. Děj filmu, zasazený do grungeové éry 90. let, sleduje třináctiletou Alfu (okouzlující Mélissa Boros), kterou zasáhne záhadná pandemie měnící kůži v mramor, jenž se následně rozpadá na popel. Když se Alpha vrátí z večírku s podivným tetováním, začne se obávat, že je nakažená. Školní šikana sílí, paranoia roste a chaos vrcholí příchodem jejího závislého strýce (děsivý Tahar Rahim), který je také nemocný. Znepokojující a nezapomenutelný pohled na dospívání a nemoc.

(Zbývající dva filmy by následovaly ve stejném stručném a poutavém stylu.)

Sound of Falling
Ačkoliv má své nedostatky, Sound of Falling je odvážným a strašidelným filmem, který možná zakopne o nejistý konec, ale zůstane vám v mysli díky znepokojivým obrazům a spletitému příběhu. Německá režisérka Mascha Schilinski vytvořila snový historický snímek, který je zároveň hádankou i smyslovým útokem, odehrávajícím se na jediné farmě napříč stoletím. Čtyři dívky z různých období obývají toto podivuhodné místo: Alma (Hanna Heckt), zvědavé dítě v šatech z počátku 20. století; Erika (Lea Drinda), nebojácná dospívající dívka za druhé světové války; Angelika (Lena Urzendowsky), zasněná dívka v chaotických 70. letech; a Lenka (Laeni Geiseler), ztracená v současnosti. Jak se jejich časové linie prolínají, vynořuje se společná historie traumatu a smrti. S délkou dvou a půl hodiny film testuje divákovu trpělivost svým pomalým tempem, ale jeho ambice a strašidelná atmosféra z něj dělají nezapomenutelný zážitek.

Urchin
Harris Dickinson, čerstvý po úspěchu Babygirl, se představuje jako režisér ve svém debutu Urchin, který sleduje bezdomovce Mika (Frank Dillane) bojujícího o přežití v Londýně. Film s upřímnou syrovostí zachycuje jeho setkání – s laskavými cizinci, dalšími tuláky, náhodnými pracemi, láskou i závislostí. Dickinson se vyhýbá jednoduchým řešením a vytváří komplexní, hluboce lidský portrét. Díky vizuálně působivému zpracování film potvrzuje jeho talent a řadí ho po bok průkopnických režisérů, jako jsou Eliza Hittmanová nebo Ruben Östlund. Některé odvážné volby nejsou zcela dokonalé, včetně nejistého konce, ale na první film jde o pozoruhodně sebevědomé dílo. Bonusové body za dokonalé použití písně Whole Again od Atomic Kitten – odcházet budete s její melodií v hlavě.