„Jak se mají kluci?“ zeptal se můj otec. Byl Nový rok a vypadal vyhuble a unaveně – stále se zotavoval z těžké infekce a týdnů strávených na nemocniční stravě.

„Učí se plavat,“ odpověděl jsem, vědom si, že ho to potěší. Vybavil jsem si, jak jsem jako malý chlapec stál v jezeře během svých prvních lekcí plavání a díval se na břeh, kde můj otec nadšeně předváděl psí kraul. Chtěl mě povzbudit. Já jsem toužil jen po tom, aby mě zachránil.

Teď se role obrátily. Můj otec nesnášel žádat o pomoc, a tak když to udělal, vydal jsem se za ním. S prvním úsvitem roku 2025 jsem setřásl opar šampaňského, nechal svou ženu a děti (Thea, 5, a Jamieho, 3) na dovolené na Floridě a odletěl do Saratoga Springs v severní části státu New York. Během cesty z letiště se mi v žaludku svíral uzel. Říkají tomu „sendvičová generace“ – uvězněná mezi výchovou malých dětí a péčí o stárnoucí rodiče. Měly tak vypadat příští roky?

Když jsme projížděli kolem mého rodného domu, cítil jsem, jak mě minulost přitahuje. I po dvaceti letech a mnoha stěhováních se ten dům stále objevuje v mých snech. Teď, když jsem mířil do nemocnice, nemohl jsem si pomoct a vzpomínal, jak můj otec kdysi působil nezničitelným dojmem. Vidět ho tak křehkého ve mně vyvolalo touhu po bezpečí těch dávných dnů.

Můj otec miloval horolezectví a chtěl, abych to miloval i já. Když mi boty způsobily puchýře, když jsem uklouzl při přechodu potoka nebo když jsem naříkal: „Dostaneme se někdy domů?“ – jeho odpověď byla vždy stejná: Neboj, táta je tady. Kéž bych věděl, jak svým klukům předat stejnou neotřesitelnou jistotu, zvlášť teď, když všechno působí nejistě.

Zpátky doma ve Washingtonu, DC, byl leden obzvlášť pochmurný. Když jsem pomáhal otci opustit nemocnici, řekl jsem: „Přemýšlel jsem o Kalifornii. Možná se tam vrátíme.“

Během Trumpova prvního funkčního období jsme s mou ženou YJ žili v Los Angeles. Předchozí dekádu jsem strávil ve Washingtonu prací pro Hillary Clintonovou, včetně pozice jejího hlavního speechwritera v roce 2016. Prohra v těch volbách převrátila život, který jsme si mysleli, že budujeme. Jako tolik lidí před námi jsme doufali, že západní pobřeží nabídne nový začátek.

Tehdy jsme neměli děti, hypotéku – ani skutečný plán. Mluvili jsme o naplňování přání, o věcech, které bychom nemohli dělat, kdybychom vyhráli a uvízli za stolem v Bílém domě. Pojďme bydlet u pláže. Pojďme se toulat kaňony. Koupíme si Jeep a naučíme se surfovat. Založíme rodinu. Nakonec jsme našli dům v Pacific Palisades. Neměl velkou zahradu, ale světlo tam bylo krásné a v okně obývacího pokoje v patře stál půvabný strom. Dveře jsme natřeli na santorinskou modř a na dvorku zasadili jasmín.

Po Theově narození vystřídalo naplňování přání noční krmení a opruzeniny. Jedné noci, uprostřed toho chaosu, mi otec volal z New Yorku. Theo v pozadí řval. Vyčerpaný a roztržitý jsem sotva poslouchal, když otec říkal: „Vychutnávej si každou chvíli – bude se ti po tom stýskat.“ Naštvalo mě to. Bylo to těžké. Copak si to nepamatoval?

Když bylo Theovi šest měsíců, udeřila pandemie. Život se zpomalil. Většinu odpolední jsme s YJ podnikali dlouhé procházky po sousedství, až k útesům s výhledem na Pacifik. Byl tam dům s větrnými zvonky, které zpívaly, když se zvedl oceánský vánek. Theo je miloval a svýma malýma rukama po nich tloukl.

Když bylo Theovi 18 měsíců, narodil se Jamie. Prvních 15 minut jeho života bylo tím nejděsivějším v mém – nemohl dýchat. Viděl jsem, jak lékaři panikaří a odnášejí ho z porodního sálu. Zázrakem jsme ho po osmi dnech mohli vzít domů. Přivést ho domů z neonatologie, zdravého a rozkošného, byl jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Nikdy nezapomenu, jak jsme s ním poprvé prošli vstupními dveřmi.

Když Theo oslavil druhé narozeniny, jeho nejoblíbenější činností bylo sedět na rohu Sunset Boulevard, jen kousek od našeho domu, a pozorovat projíždějící auta. Upoutaný v modrém kočárku ve tvaru závodního auta točil volantem a nadšeně ukazoval na vozidla, která znal – školní autobus, motorku nebo jeho absolutní favorit: poštovní auto! Každé ráno jsme jeli několik minut po Sunset do jeho školky. Hřiště mělo výhled na oceán a vedle byla hasičská stanice s lesklými vozy a přátelskými hasiči, kteří občas vzali našeho okouzleného caparta na prohlídku.

Život v Palisades s sebou nesl riziko požárů. Požáry v kopcích byly běžné a v telefonu jsem měl několik aplikací sledujících kvalitu ovzduší. Někdy byl kouř tak hustý, že jsme děti nemohli vzít ven. V říjnu 2019, když se požár u Getty Center vymkl kontrole, evakuační rozkazy se přiblížily k našemu domu. Otec byl zrovna na návštěvě a pomohl sbalit nouzovou tašku s dětskými potřebami pro případ, že bychom museli rychle odejít. Druhý den ráno, když jsem jel na letiště LAX na časný let do San Francisca, jsem v dálce viděl plameny. Seděl jsem na ranveji a telefon mi vibroval s upozorněními – LeBron James tweetoval, že se svou rodinou evakuoval z Brentwoodu. Vyrazil jsem z letadla a pelášil domů.

Naštěstí se oheň do Palisades nedostal. A kromě paniky na ranveji jsem obvykle nedokázal uvěřit, že by nás mohlo potkat skutečné nebezpečí. Žili jsme v hustě obydlené oblasti, ne v nějakém odlehlém kaňonu. Byla by potřeba nepředstavitelná katastrofa, aby nás zasáhla – stěží něco, kvůli čemu bychom ztráceli spánek, zvlášť když naše obavy ovládaly pandemie a Donald Trump.

V roce 2021, když nastoupil Biden, se naše pozornost přesunula na východ. Kalifornie kdysi připadala jako útočiště – více slunce, méně fašistů, žertovali jsme. Stala se domovem, zvlášť po narození dětí. Ale chyběli nám přátelé a rodina z východního pobřeží, a když moje žena dostala nabídku práce v nové administrativě, rozhodli jsme se Pacific Palisades opustit.

Nakonec mi Los Angeles chybělo víc, než jsem čekal. Samozřejmě, byla tam ta typická nostalgie bývalého Kaliforňana – počasí, pláže, jídlo. Ale přemýšlel jsem, nakolik šlo o to místo samo a nakolik o tu prchavou, vzácnou kapitolu našich životů.

Rodičovství je teď jednodušší. Úzkosti spojené s výchovou miminka, zvlášť toho prvního, vyprchaly. Nosíme méně věcí, vedeme s dětmi skutečné rozhovory a pozorujeme, jak žertují, zpívají a stávají se samostatnými. Ale konečně chápu, co tím otec myslel – stýská se mi po těch raných dnech. První roky rodinného života působí jako zlatý věk. Nešlo jen o idylické útesy Palisades nebo procházky s kočárkem; byla to novost naší rodiny a prostor, abychom prostě byli spolu.

Když Trump v roce 2024 znovu vyhrál, začal jsem snít o Kalifornii. Návrat nebyl praktický – děti byly usazené ve škole a naše životy byly plné. Ale touha přetrvávala.

A pak přišel požár. Na Sunset Boulevard, nedaleko místa, kde Theo kdysi pozoroval auta, lidé opouštěli uvízlá vozidla a prchali pěšky. Hasiči používali buldozery, aby pročistili cesty troskami. Náš starý dům byl pryč – zůstal jen komín a přední schody. Téměř každý dům v bloku shořel. Celé sousedství se proměnilo v popel. Tisíce lidí přišly o všechno.

Katastrofu jsem sledoval z dálky. Necítil jsem kouř ani pouštní větry. Moje rodina měla štěstí – ten dům už nebyl náš, naše děti nemusely evakuovat a my nebudeme čelit bolestnému procesu obnovy. Ale pořád myslím na... Plameny sežehly pokoje, kde Theo udělal první krůčky a řekl první slova, kde jsem mu zpíval „Sweet Baby James“, když usínal v mém náručí. Když jsem zavřel oči, viděl jsem, jak oheň běží po naší klidné slepé ulici. Zajímalo mě, jak se naši sousedé vyrovnávají s nemyslitelným.

V prvních dnech po požáru, kdy byly informace vzácné, jsem donekonečna hledal fotky nebo videa naší ulice. Moje žena se na to nedokázala podívat, ale já nemohl přestat. Potřeboval jsem vědět. Netruch