Když bylo Julii Fristové kolem dvanácti nebo třinácti let, její otec ji brával na hodiny řízení na úzký pás země – místy sotva širší než fotbalové hřiště – který odděloval klidné vody zátoky Shinnecock od rozbouřených vln Atlantiku. Tichá, částečně nezpevněná cesta se vinula mezi dunami a mokřady, lemovaná řídkými borovicemi pokřivenými větrem. Otec ji posadil na klín a nechal ji řídit jejich staré kombi, zatímco kamínky prášily skrz zrezivělou podlahu. „Táta byl jako tajný závodník,“ vzpomíná Julie s úsměvem.

Ty bezstarostné dny jsou dávno pryč. Kdysi opuštěné pobřeží je teď poseté domy a silnice hučí nepřetržitým provozem Southamptonu. Když mě Julie vítá u dveří v modrém splývavém kaftanu, od těch dětských jízd ji dělí desítky let, ale stále se pohybuje s lehkostí. Hodí mi slaměný klobouk s měkkou krempou, když vycházíme do žhnoucího slunce, a její mírná německá ovčanda Athena jí krouží kolem nohou.

Julie vyrůstala ve Washingtonu, DC, než její matka přestěhovala rodinu do New Yorku a později do Connecticutu. Léta však vždy trávili v Southamptonu, kde její rodina od konce 60. let pronajímala nebo vlastnila domy. „Tehdy nebyly mobily,“ říká. „Ráno v osm jste vyrazili z domu, jeli na kole do tenisového klubu, měli lekce plavání – pak rodiče grilovali na zahradě, přátelé se zastavovali a druhý den se vše opakovalo.“ Kvůli častým změnám škol se její letní přátelství stala těmi nejbližšími.

Po kariéře ve financích potkala Julie na Harvardu během postgraduálního studia svého manžela Tommyho Frista III. Usadili se v Nashvillu – Tommyho rodném městě – kde vychovali své tři dnes již dospělé děti. Long Island však zůstal stálou součástí jejich života. Na začátku vztahu sem začali jezdit a nakonec koupili starou kočárovnu. Neplánovali další stěhování, dokud jejich pozornost neupoutala jedinečná nemovitost: oprýskaná bílá budova ve stylu Le Corbusiera, zmořená bouřemi a oceánskými větry, stojící na čtyřech zarostlých akrech s ničím než dunami mezi ní a mořem. Samotný dům už nebylo možné zachránit – „Ten zápach vás udeřil hned, jak jste vešli,“ říká Julie. „Vlhkost, myši, vše uvězněné v tom rozpáleném boxu.“ Ale pozemek měl kouzlo. V noci, vysvětluje, máte dva kontrastní výhledy: zátoku se západy slunce a třpytivými světly a oceán, rozlehlý a temný, pokud jej neosvětluje měsíc.

Vystavět zde nový dům byl odvážný plán, ale vize byla jednoduchá – vytvořit něco, co vypadalo, jako by tu vždy patřilo. „Chtěla jsem uctít domy, v nichž jsem vyrůstala,“ říká Julie. Najali architekta Gila Schafera, interiérového designéra Davida Netta (oba pracovali na jejich domě z roku 1915 od Charlese Platta v Nashvillu) a krajinářskou designérku Mirandu Brooks. Tým nebyl jen skupinou spolupracovníků – byli to staří přátelé. Netto potkal Julii poprvé v roce 1985 ve výtahu v bytě přítele. „Máme fotku, jak jsme se tu noc pošklebovali,“ vzpomíná. „Měl jsem oční linky a plánoval jsem se později vloupat do klubu Area, a ona byla ta upjatá, nádherná holka z Greenwich. Okamžitě jsme si padli do oka.“ Schafer a Tommy se znali také desítky let – Schafer na začátku kariéry pracoval na domě Tommyho rodičů.

Přesto rodina nechtěla dům prosycený nostalgií. Shodli se, že by měl – Design propojuje uvolněný shinglový styl oblíbený v Hamptonech ve 20. a 30. letech s čistými liniemi koloniálního revivalu – což Schafer popisuje jako „život na pláži, ale trochu formální“. Proces však nebyl bez debat – jejich diskuze často připomínaly postgraduální seminář z dějin architektury. „Mou rolí bylo přinést klasickou strukturu,“ vysvětluje Schafer, „a David pomohl věci uvolnit.“ Schafer prohrál spor o proporce předních oken, zatímco Netto ho nedokázal přesvědčit, aby dům zakřivil kolem příjezdové cesty – trik z 20. let, který narušuje výhled.

Ačkoli prázdný pozemek vypadal plný možností, brzy se objevila omezení. Chráněné mokřady zanechaly méně než akr pro stavbu. Pravidla FEMA pro povodně vyžadovala zvednout dům, zatímco místní omezení výšky určovala maximální možnou výšku. Aby se předešlo strmým schodům u vchodu, byl pozemek jemně svažitý.

Zátoka nabízí západy slunce, třpytivá světla a náznak obzoru, na rozdíl od oceánu, který – bez měsíčního svitu – je jen temnotou.

Krajinářská designérka Brooks se vypořádala s výzvami místa: slanými větry a hladovými jeleny. „Přežily by jen ty nejodolnější původní rostliny,“ říká, „takže jsem se soustředila na materiály a vytváření malých venkovních prostor, kde se můžete usadit a následovat slunce.“ Po obvodu jsou kaliny, ptačí zob, borovice a červený cedr, s platanem vedeným po stěně, který chrání garáž, a zapletenými keři rámujícími bazén. Mezi obývacím pokojem a bazénovým pavilonem leží „sad“ – kryté nádvoří.

Mladá zahrada si stále hledá své místo. Písečná tráva tečkuje duny a Brooks připouští, že některé rostliny možná bude třeba v příštích letech vyměnit. „Nakonec zůstanou jen ty nejsilnější,“ říká. Přesto je zde rovnováha tradice a překvapení – hortenzie, obvykle dlouholetá ikona Long Islandu, jsou zasazeny v oprýskaných terakotových květináčích a jejich květy jsou bílé místo obvyklé modré. Oblíbené místo? „Julieina zahrada“, zákoutí ve stínu pergoly vedle hlavní ložnice, přeplněné sluncemilnými trvalkami, jako je řebříček a třapatka – ráj pro opylovače.

Uvnitř dům vypráví svůj vlastní příběh. Pro obývací pokoj nechal Netto vyrobit travertinový krb (nikoli historicky přesný vápenec), aby vypadal, jako by „byl 300 let pod vodou“. V Tommyho koupelně prkna napodobují naplavené dřevo z vraků lodí – pocta místní historii. „Tak se tu domy stavěly po staletí,“ říká Netto a trvá na tom, aby dodavatel nedbal na příliš dokonalé umístění.

Takové tvůrčí riziko, poznamenává Netto, vyžaduje důvěru – ochotu přijmout neočekávané. Proměnit vizi v něco magického. Rozšířit okno, aby rámovalo výhled, vymalovat místnost hlubokými lesklými odstíny, aby ožila, nebo proměnit písčitou plochu v zahradu pro ranní kávu – sledovat, jak se z kdysi rovné země zvedá kopec.

„Lidi nejde jen přesvědčit,“ vysvětluje Netto. „Musíte si získat jejich důvěru. Naší rolí je dát jim něco, o čem ani nevěděli, že chtějí.“

Stylizace: Vlasy Simona Ciorobara; Make-up Kally Sitaras.