Carrie Bradshawová je nyní spisovatelkou románů. Po sedmi bestsellerech o sexu a randění – s názvy jako *Manhattan* a *Život svobodné ženy* – se bývalá padesátiletá sloupkařka pouští do beletrie. A ne, tato kniha není o svobodné ženě, která se protlouká newyorskou seznamovací scénou. Místo toho sleduje ženu z 19. století procházející existenciální krizí – což je v jistém smyslu pro Carrie Bradshawovou autentičtější než cokoli, co by scenáristé *A takhle už to je* vymysleli.

Ale o čem ta kniha vlastně je? Během třetí řady seriálu dostáváme náznaky – věty psané obřím písmem (odvážné, Carrie) a nahlas předčítané, zatímco píše v aplikaci Pages. Víme, že děj se odehrává v roce 1864, obsahuje romantický příběh a inspirací byl její nový duplex v Gramercy Park (natolik, že ho ani pořádně nezařídila). Ale co dalšího? Zde jsou všechny stopy, které jsme zatím získali, poskládané dohromady, abychom odhalili zápletku.

### **První epizoda**
**"Žena přemýšlela, do čeho se to vlastně zapletla."**

Kniha začíná uprostřed děje – nevíme přesně, do čeho se hlavní hrdinka zamíchala, ale protože Carrie předtím mluvila s Aidanem a pak ji náhle napadlo psát, lze předpokládat, že jde o nějaké milostné pletky.

### **Druhá epizoda**
**"Sedíc na slunci, žena cítila, jak se zvedá mlha posledních dvou nocí. Uvědomila si, že její nedávné převalování, nejistota a obavy jsou pozůstatkem jiné doby. Doby, kdy si byla méně jistá svou cestou. Toto je nový dům, připomněla si. Nový život. Nebyla to její minulost, ale přítomnost. Květen 1864."**

Možná tedy žena není ve vztahu nešťastná – jen si nedovolí být šťastná? Příběh se odehrává v roce 1864, ke konci občanské války, po newyorských protiodvodových bouřích, za Lincolnovy vlády. Mohla by její hrdinka, stejně jako Carrie, vycházet z nestability a mít potíže usadit se v novém životě?

**"Žena zvedla spodničku a rychle vyběhla po točitém železném schodišti. Opatrně našlapovala v šedých knoflíkových botách, aby nezakopla, když překročila práh a vydala se dál."**

Carrie toto předčítá, zatímco sama stoupá po železném schodišti. Náhoda? Pravděpodobně ne – její dům v Gramercy Park byl postaven kolem roku 1846, takže časová osa sedí.

### **Třetí epizoda**
**"Žena přežila nebezpečnou cestu, většinou v pořádku – i když přišla o noční košili a cestovní tašku. S ničím víc než svými myšlenkami za společnost se zavrtala pod deky, aby zahnala chlad a nejistotu nadcházející noci."**

Proč tato žena opustila svůj dům v Gramercy (pravděpodobně kočárem)? Netušíme. Ale protože paralely jsou silné, pravděpodobně – stejně jako Carrie při návštěvě Virginie – odjela z důvodů spojených s láskou, kterých by mohla později litovat.

### **Čtvrtá epizoda**
**"Žena pohlédla z okna svého kupé a byla zmatená – nebyla si jistá, jestli ji její namáhavá cesta přiblížila, nebo naopak vzdálila od toho, po čem nejvíc toužila."**

Aha, takže jela vlakem za svým milencem – odvážný krok, protože vlaky byly v New Yorku stále relativní novinkou. A překvapivě je stále nejistá ohledně vztahu. Zní povědomě?

### **Pátá epizoda**
**"Žena otevřela okna dokořán, aby pustila město dovnitř. Slyšela koně..."**

(Text končí, ale můžeme předpokládat, že příběh pokračuje dalšími Carrieinými typickými úvahami – propojujícími její vlastní život s životem hrdinky způsobem, který je nepochybně **její**.)

Lidé přicházeli a odcházeli se svými kočáry, každý příjezd přinášel nové možnosti. Náhlý chladný vánek v tom horkém odpoledni jí připomněl, že každý den může být jiný – plný dobrodružství, pokud by jen měla odvahu je prožít. Sešla z vyšlapané cesty a nechala se vést dnem, kamkoli ji zavedl.

V tuto chvíli je jasné, že "ta žena" je v podstatě Carrie, jen o 160 let dříve. Na rozdíl od Carrie se však zdá, že si více uvědomuje, jak ji vztah emocionálně omezuje. Carrie, ber si příklad! Vyběhni ven v těch svých Terry de Havilland!

### **Šestá epizoda**
**"Konvalinky v zahradě skláněly své jemné bílé hlavičky pod prudkým deštěm, zatímco žena uvnitř čelila neznámému."**

Zdá se mi to, nebo to zní trochu… sugestivně? Pro kontext: v šesté epizodě Duncan pozve Carrie na tu podivnou polévku. Jen říkám!

**"I přes rozbití žena věděla, že ta prasklina není osudná. Časem a péčí se zahojí – protože pouta, která je spojovala, byla pevnější než tenké sklo."**

Když Aidan rozbije Carrie okno, ona říká: **"Tato okna přežila mexickou válku, občanskou válku, protiodvodové bouře roku 1863…"** Takže Carrie je vlastně pronásledována "tou ženou" v každodenním životě. Ona **je** ta žena. To vysvětluje, proč začala nosit ty staromódní šaty a proč se rozbití okna objevuje i v knize.

### **Sedmá epizoda**
**"Žena se držela toho, co považovala za pravdu."**

Neděláme to všichni? A dostane vůbec někdy jméno?

### **Osmá epizoda**
**"Po tom, co se zdálo jako věčnost, štěstí konečně zaklepalo na její dveře – nečekaně, jako vzácný červený pták, který se náhle objeví v zahradě. Zadržuješ dech, zůstáváš nehybná, bojíš se, že by mohl odletět."**

Mám podezření, že tohle napsala Sarah Jessica Parker sama – zní to přesně jako když hysterkovala nad zatměním v roce 2017 a křičela o **"ptácích, které skoro nikdy neuvidíš"**. Co tu ženu tak rozradostnilo? Možná se na scéně objevil její vlastní verze Duncana.

### **Devátá epizoda**
**"Žena si myslela, že ona a její láska žijí v přítomnosti, ale teď viděla, že jsou stále uvězněni v minulosti. Což samozřejmě znamenalo, že nemají budoucnost."**

Hurá! Carrie z 19. století konečně opustila Aidana z 19. století!

### **Desátá epizoda**
**"Přišel podzim. Jak listy zlátly a vzduch byl čím dál chladnější, žena znovu našla sama sebe. Hodiny se staly dny, dny týdny, bolest se proměnila v produktivitu. Rodina, která nikdy nenaplnila její dům – ani její srdce – vybledla jako zlatý list hnědnoucí u jejích nohou. Udělala, co mohla. Udělala, co mohla. Udělala, co mohla."**

Kdyby byl Duncan tak skvělý spisovatel, poradil by Carrie, aby se vyhnula sezónním klišé a že opakování stejné věty třikrát nefunguje. Ale co, je to kniha uvnitř seriálu, takže… pokračujme!

Zdá se, že žena konečně přijímá realitu – dokud Duncan nepřijde s překvapením:

**"Také chytré: nechat muže přežít válku, aby pak zemřel na neléčené zranění z dřívější bitvy? Překvapivé."**

Počkat, takže Carrie z 19. století se s Aidanem z 19. století vlastně nerozešla – on prostě… zemřel? Nebo možná Duncan mluví o smrti pana Biga z 19. století (když Peloton tehdy ještě neexistoval). Muži měli tehdy jiné starosti – válčili. To by vysvětlovalo, proč je Carrie z 19. století tak pronásledovaná. Takže co se stane dál?

V desáté epizodě Duncan vysloví otázku, kterou si klademe všichni:

Duncan: "Co se stane s tou ženou? Už víš, jak to skončí?"
Carrie: "No, samozřejmě zemře osamělostí."
Duncan: "Můžu navrhnout ještě jednu věc? Žije. Je to tak výjimečná postava – byla by škoda ji zabít."
Carrie: "Zvážím to."

**"Žena seděla v zahradě. I když léto už dávno skončilo, stále cítila jeho zbývající teplo na své tváři a těle. Jak nádherné. Jak nádherné. Jak nádherné."**

Sezónní metafora pokračuje – ale alespoň prozatím ta žena nezemřela osamělostí.

Takže takto to s Carrieiným romantickým historickým dramatem vypadá. Stane se z něj její osmý bestseller? Ukáže až čas – a dvě zbývající epizody. Ale vsadím se, že odpověď zní: ano, nejspíš ano.