Zde je přirozenější a plynulejší přepis vašeho textu, který zachovává původní význam:

---

Nejprve si to přiznám: fanoušci Oasis mě trochu děsí. Řekl jsem to.

Já – spolu s Duou Lipou, Alexou Chung, Tomem Cruisem a dalšími 90 000 lidmi – jsem mířil na stadion Wembley na dlouho očekávané znovusjednocení mé oblíbené kapely. Tento den jsem měl v kalendáři označený od 31. srpna 2024, kdy jsme s mými přáteli posedlými Oasis strávili bezesnou noc zuřivým obnovováním stránek s lístky ("Jsem 11 361. v pořadí!"), jen abychom nakonec neuspěli. Následující den mě překvapil záhadný britský přítel lístky jako dárkem.

Viděl jsem téměř každé americké turné Oasis, někdy jsem cestoval i do více měst. Během tří desetiletí jsem Noela interviewoval dvakrát a Liama třikrát. Jsem s kapelou tak blízko, že jsem v srpnu, když bylo oznámeno turné na oslavu znovusjednocení, poslal zprávu Liamově přítelkyni a manažerce Debbie (kterou jsem potkal), a ptal se na rozhovor s Liamem. (Bez úspěchu – ani Liam, ani Noel nedělají moc publicity o tom, že se znovu dávají dohromady.) Když byly mé děti malé, šeptal jsem jim před spaním do uší "live forever". Dokonce jedna moje přítelkyně měla Liamovo dítě, po paternitním testu na něj podala žalobu o výživné, a přesto jsem od té doby viděl Liama častěji než ona. Moje oddanost této kapele je nepopiratelná.

Ale ti fanoušci. Konkrétně ti angličtí.

Tady je pozadí: I když jsem Oasis mimo USA nikdy neviděl, technicky jsem byl na jejich posledním vystoupení na Wembley 12. července 2009. Žil jsem v New Yorku, ale přijal jsem pochybnou zakázku psát o uvedení nového Jaguaru XJ v londýnské Saatchi Gallery – s vědomím, že Oasis ten večer hrají na Wembley. Po příletu a krátkém zastavení na akci jsem brzy zmizel, naskočil do taxíku a uháněl na Wembley, kde pro mě tým kapely nechal lístek u pokladny. Věděl jsem, že většinu koncertu zmeškám, ale bylo mi to jedno – jen je vidět hrát pár písní na jejich domácí půdě se zdálo jako svatý grál.

Když jsem dorazil na Wembley, oblast byla děsivě prázdná – všichni už byli uvnitř. Vydal jsem se z taxíku k pokladně, udýchaný, jen abych zjistil, že je zavřená. Zoufalé volání týmu Oasis uvnitř stadionu (kteří mě sotva slyšeli) nepomohlo, tak jsem zbytek večera strávil za zdmi, poslouchal tlumené ozvěny koncertu. V jednu chvíli jsem se pokusil proniknout dovnitř s opilými fanoušky, kteří odcházeli brzy, ale po třetím zastavení stejným ochrankou jsem to vzdal. Místo toho jsem seděl na betonové lavičce, proklínal svůj osud a cítil se jako 43letý muž na pokraji slz, že zmeškal svou oblíbenou kapelu.

Ten večer ve mně také zasel semínko strachu z anglických fanoušků Oasis. Uvězněn ve svém trápení jsem musel jet metrem zpět do hotelu obklopen jimi – namačkán jako střízlivá sardinka v kovové krabici plné hlučných, pivem nasáklých fanoušků, kteří zpívali, rvali se a zápasili. Abych byl upřímný, moje frustrace nebyla o tom, že bych od nich chtěl utéct – chtěl jsem být jedním z nich.

Zatímco moji přátelé a většina mých kolegů z Rolling Stone byli stále posedlí tím, co připadalo jako dohasínající uhlíky grunge, ta hudba ke mně nikdy nemluvila. Pak můj nejlepší přítel, který pracoval o chodbu dál, hodil na můj stůl kazetu s nápisem: "Vítej u své nové oblíbené kapely." Byla to předprodejní kopie Definitely Maybe, debutového alba Oasis, a změnilo mi to život způsobem, který dodnes nedokážu popsat.

Zatímco grunge působil rozzlobeně, pochmurně a rezignovaně – udržoval myšlenku "my proti nim" z indie rocku 80. a 90. let – Oasis byli radostní, sjednocující a otevření všem, i když zpívali o odcizení, útěku a snech o slávě. ("Rock 'n' Roll Star" zní jinak, když ji zpívá jedna z největších kapel světa, ale její genialita spočívá v tom, že ji napsal kluk bez nahrávací smlouvy a poprvé ji hrál před hrstkou lidí v podřadných barech u nádraží.) Jejich písně působily univerzálně – Noel psal o svých vlastních ulicích, lidech a snech, a přesto se v nich každý mohl najít.

Být americkým fanouškem Oasis znamenalo neustále se cítit jako outsider. Jejich americká vystoupení byla svým způsobem epická, ale toužil jsem po energii, kterou jsem viděl na videích – jako divoké rané koncerty na Maine Road, kde tisíce fanoušků skákaly jako jeden muž, nebo legendární vystoupení na Knebworthu v roce 1996, kde se o lístky pokoušelo 2,5 milionu lidí (více než 4 % populace Británie). Když mi pak přítel přiznal, že čekal ve frontě na Ticketmasteru – ne pro sebe, ale aby mi sehnal lístky na Wembley – připadalo mi to jako zázrak.

Moje lístky byly na jejich první datum na Wembley. Tentokrát jsem se nebál, že zmeškáme poslední metro (jsme starší, moudřejší a klidnější, že?). Místo toho jsem přemýšlel: Uslyším vůbec Oasis, nebo jen opilé fanoušky, kteří dvě hodiny mrzačí jejich písně?

Den před koncertem jsem odsunul obavy stranou, půjčil si kolo a strávil den toulkami po Primrose Hill a Camdenu – srdci britpopu. Jako dlouholetý fanoušek Oasis (i když z New Yorku) jsem znal všechny památky: bývalé kanceláře Creation Records na Regent’s Park Road (doufejme, že už jsou duchovně očištěny), hospodu Pembroke Castle, kde byl Liam jednou zatčen – údajně v trapných kloboucích. (Zastavil jsem se tam pro Red Bull bez cukru, našel podnik prázdný, pak jsem v pánských toaletách vzdal hold a představoval si divoké noci, které se tam kdysi odehrály.)

O kousek dál jsem potkal Jamese Browna, nechvalně známého zakladatele časopisu Loaded (a bývalého šéfredaktora NME, který pomohl přiživit rivalitu Oasis vs. Blur). Než jsem odjel z New Yorku, zmínil se, že na koncert půjde s Brianem Cannonem, designérem, který stojí za ranými obaly alb Oasis – tím chlapem zády k fotoaparátu na (What’s the Story) Morning Glory?. Při obědě řekl, že možná půjde raději s DJ Seanem Rowleym – tím druhým mužem na obalu, který čelí dopředu. Když jsem nabídl pomoc s lístky v USA, James mávl rukou: "Prostě napíšu Noelovi."

Napověděl mi o dalším místě spojeném s Oasis poblíž, tak jsem udělal malou zajížďku, než jsem na kole dojel do Camdenu k hospodě Good Mixer – centru britpopové společnosti – a cestou minul Liamův bývalý byt s Patsy Kensit a Noelovo "Supernova Heights". Pro jistotu jsem zajel i k Noelovu prvnímu londýnskému bytu na Albert Street.

V 90. letech byla příprava na koncerty Oasis jako zbytek našich životů: pokud to bylo příjemné, dělali jsme to – dokud to přestalo být příjemné.

Fungovalo to – dokud to nefungovalo. Obvykle jsme se dostali na seznam, vklouzli dovnitř těsně před tím, než kapela měla vyjít na pódium, naladění a připravení. Tentokrát jsem neriskoval. V dnech před koncertem jsem nosil čelenku na sledování spánku, bral extra vitamíny a obecně se snažil být – abych použil jejich slova – fitější, šťastnější, produktivnější.

Naplánovali jsme rodinnou dovolenou kolem koncertu na Wembley, s poklidným dnem, který nás pomalu zavedl na sever, děti jsme nechali u přátel na přespání a pak zamířili na stadion.

Jedna věc mě zaujala – nevím, jestli je to britská věc, nebo věc Oasis: Téměř všichni byli oblečeni v oficiálním merchu – tričkách, svetrech, bundách, kbelcových čepicích – většinou novém, i když ti "cool" dávali na odiv vintage kousky z Knebworthu. Moje osobní pravidlo na koncertech? Nikdy nenosím tričko kapely na jejich vlastní koncert. Tak jsem si vzal tričko Beady Eye (Liamův projekt po Oasis z jejich turné po USA v roce 2011). To vyvolalo dlouhou, šeptanou debatu mezi chlapem vedle mě a jeho ženou – která si zřejmě myslela, že je neslyším. (Slyšel.) Pointa? On si myslel, že moje tričko je extrémně cool, a pak jí dlouho vysvětloval, kdo jsou Beady Eye. Nakonec se ke mně otočil a prostě řekl: "Skvělý tričko." To byla na hodiny celá naše interakce.

Ale dost o tom – jaký byl ten koncert?

Co se dá říct? Jedna z největších kapel 20. století, roky rozdělená, byla znovu spolu. Rozsah tohoto znovusjednocení je ohromující – ekonomové odhadují, že do britské ekonomiky vpumpuje téměř miliardu liber.

Čirá obrovitost toho všeho byla ohromující. Proslule se hašteřící bratři Gallagherové vyšli na pódium držíce se za ruce – Liam v bundě od Burberry a kordové kbelcové čepici, Noel se dokonce poklonil bratrovi, kterého léta urážel. Zesilovače zaburácely, dav vybuchl a tam jsem byl já, sledoval svou oblíbenou kapelu na stadionu, který je jejich domovem. (Ano, jsou z Manchesteru, ale slávu našli v Londýně, kde stále žijí.)

Liamův hlas byl stále stejně syrový a silný – pořád nejlepší frontman své generace, možná kterékoliv generace. Kapela (směs původních a pozdějších členů) zněla neuvěřitelně. Setlist, převážně z jejich prvních dvou legendárních alb, rozpohyboval 90 000 lidí, kteří skákali, řvali a zpívali každé slovo. Lidé plakali, objímali cizí lidi, rozhazovali pivo, lezli si na ramena. Moje sekce byla hned vedle VIP, takže trochu klidnější, ale i tam bylo nemožné nepodlehnout kolektivní euforii.

V jednu chvíli mě to napadlo: Kdy jsem naposledy byl obklopen 90 000 lidmi, kteří se tak skvěle baví? A nebyla to jen moje generace – byly tam tisíce těch, kteří nikdy nečekali, že Oasis uvidí naživo. Až teď.

Kapela hrála spolu naživo a vyzařovala čistou radost. Zamyslete se – kdy se kdy 90 000 lidí na něčem tak jednomyslně shodlo a oslavovalo s tak divokou, nespoutanou radostí?

A ano, cesta metrem zpět byla, mírně řečeno, chaotická. Ale také elektrizující, se stovkami fanoušků, kteří řvali písně Oasis – nejen hity, ale i ty hlubší, introspektivní skladby jako "Half the World Away".

O dva dny později, když jsem čekal na Eurostar do Paříže, jsem zahlédl jednoho z nespočtu lidí v Londýně, kteří pyšně nosili merch Oasis. Náhoda tomu chtěla, že jsme měli oba stejné mikiny Adidas/Oasis – jen v jiných barvách. Setkali jsme se pohledy, pokývli jsme si na sebe a usmáli se. Nebylo třeba slov.

Samozřejmě, existuje cynický pohled na toto znovusjednocení – že je to jen honba za penězi, parta středověkých mužů honících se za slávou, kapela snažící se zůstat relevantní. Ano, hraje tu roli nostalgie, ale pro mě je to víc. Jde o znovunalezení ducha doby – kdy jsme dělali věci společně, ne sami; kdy svět působil stabilněji, méně rozpolceně; kdy se žilo, a ne nekonečně dokumentovalo a rozebíralo.

Brillantní kniha Alexe Nivena o Definitely Maybe (součást série 33 ⅓ od Bloomsbury) je jedním z mála pokusů brát Oasis vážně – nejen jako popový fenomén nebo materiál pro bulvár, ale jako umělce. Píše, že Oasis se za posledních 25 let přiblížili vyjádření kolektivních nadějí a snů generace více než kterákoliv jiná kapela. V době, kdy neoliberální politici rozkládali společnost a předstírali, že socialismus nikdy neexistoval, hudba Oasis pomáhala lidi znovu spojovat.

Takže tady je moje poslední myšlenka: Turné Oasis pokračuje. Najděte způsob, jak sehnat lístky. Buďte tam.

Ať žije rock.