Po nějakou dobu jsem bydlel v přeplněném, nelegálním třípokojovém bytě nad nevěstincem na 14. ulici a 8. avenue, který jsem sdílel se dvěma dalšími gayi. Jeden byl Australan – nejvyšší z nás, uvízl v nejmenším pokoji, což byla jen polovina obýváku přestavěná na provizorní ložnici bez oken a šatny. Druhý byl vydří typ z Jersey a občas jsme spolu pili. Jsem si celkem jistý, že oba litovali, že mě nechali nastěhovat, jakmile moje krabice dopadly na zem. Možná to bylo kvůli měsícům, kdy jsem spal na nerozbalené matraci, protože jsem se nemohl obtěžovat se zabydlením, se vším tím pitím.

K deváté ráno, ať už sám nebo s návštěvou, jsem stáhl popraskané vinylové rolety a ponořil místnost do tmy – dokonalé doupě upíra, kde by vás ani nepřekvapilo, kdybyste narazili na Edwarda Cullena, jak dostává na frak. Pár úzkých proužků světla, které pronikly žaluziemi, osvětlovalo trvalý opar cigaretového kouře, jako deník psaný v záři Parliament Lights.

Převalil jsem se na bok a zíral na noční stolek zasypaný prachem a zbytky kokainu, na kterém se tyčila silueta prázdných plechovek od piva – jakékoliv levné značky, co jsme sehnali v krámku dole nebo ukradli v baru, nacpali do našich trench coatů, dokud kondenzace nezanechala podivné malé Rorschachovy skvrny. Každý, kdo je viděl, by věděl: Ty potvory jsou feťáci. Ale já jen potřeboval spát. Potřeboval, aby mé srdce přestalo bušit jako o závod. Tak jsem se stočil do klubíčka a šeptal si: Je v pořádku, když umřeš, jen spi. Je v pořádku, když se neprobudíš, jen zavři oči…

Krádež těch piv mi vždycky připomněla Lauru, ženu, se kterou jsem od 15 do 19 pařil v Atlantě. Vypadala jako manželka z Jersey, která byla během rozlučky se svobodou v Atlantě korunována Královnou gayů a už nikdy neodjela. Husté hnědé vlasy, výrazné lícní kosti, kostra zabalená v oversize tričkách Rag & Bone a kožených legínách Helmut Lang. Vždy v saku, s náramkem Love a nejhlasitějším chraplavým smíchem, jaký jste kdy slyšeli. Musela být tak ve svých pozdních čtyřicítkách. Seznámili jsme se přes jejího nejlepšího přítele Billyho, našeho dealera – záhadného muže, který nás nikdy nepustil do svého bytu. Malý, hubený, hlas jako pískací hračka, vždy připravený stáhnout tě do pekla.

Laura schovávala Long Island iced teas z Blake’s – glorifikovaného trailera u Piedmont Parku, který byl bezpečným přístavem každého gaye – na dno své kabelky Hermès Birkin. Naskládali jsme se do Billyho Audi A3 a jeli na jakýkoliv afterparty ve skladu nebo do doupěte drog, kam nás zavolali, a cestou je dopíjeli.

Ale zpět k východům slunce. Nebo k jednomu konkrétnímu: 13. května 2013. Mé oči jsou skelné, mžourám, jak slunce vychází, jako by měla velkolepou premiéru. Je mi 21 a jediné, na co dokážu myslet, je, jak to všechno přijde zbytečné po desetiletích bezvědomí z opilosti.

Jsem v taxíku s Peterem, mým přítelem, a přejíždíme Williamsburg Bridge. Zírám na East River, telefon vybitý, prsty u nohou i pěsti sevřené. Projíždí mi prsty vlasy – mastné, zplstnatělé, ale pro něj stále měkké.

Takhle měla noc skončit. Měla jsem být před hodinou na LaGuardii, chytat let do Burlingtonu na promoci Jessicy, mé bývalé spolužačky z UVM. Ale nebyla jsem. Místo toho se tu třesu s mírným deliriem v náručí svého přítele a přemýšlím, jak jsem se sem sakra dostala. Jessica si teď nejspíš dodělává dokonalé křídlo na očích. Mezitím mě v krku pálí kokain a cigaretový kouř. Cítím se otupěle, vyčerpaně, zahanbeně. Neustále si natahuji popraskané rty, abych cítila bolest.

"Proč to děláš?"

Peterův hlas – jemný, trochu drsný. Dívá se na mě, jeho výraz je nečitelný. Zírám zpět.

"Co?"

Pomalu vydechne. "Chápu, proč lidé berou drogy. A samozřejmě, každý si dělá, co chce. Ale ty prostě vypadáš…" Jeho slova zanikají, když se podívá z okna, jako by sám hledal odpověď.

Sleduji jeho pohled, pak zakloním hlavu ke slunci, k jeho oslepujícímu bílému světlu. Možná, když budu mít štěstí, mi spálí zrak.

"Prostě nevypadáš šťastně."

Trhnu sebou. Náhle se topím v proudu barev – modré, fialové, oranžové – sluneční skvrny vypálené do mých očí. Na vteřinu si říkám, jestli se mi přání splní. Pak, aniž bych otevřel oči, aniž bych přemýšlel, řeknu:

"Protože nevím, co jiného dělat."

---

O pár měsíců dřív na mě Peter čekal na 89 Christopher Street. Jiný východ slunce.

Brzké ranní hodiny jsem strávil vláčením bezvládného těla kamarádky kamarádky po chodbě poté, co jsme celou noc šňupali speedball. Byla hubená, ale mrtvá váha, a já ji musel táhnout kolem bytů plných bohatých cizích lidí. Když jsme dorazili k výtahu, její blond vlasy byly plné statické elektřiny od koberce.

Jak se to sakra stalo?

O pětačtyřicet minut dřív jsme se všichni tři hystericky smáli. Pak jsme se Mitt, chlap, co byl s námi, a já ztratili v nějaké zbytečné konverzaci, dokud jsme si neuvědomili, že ztichla. Přistoupil jsem – její kůže byla šedomodrá, ledová. Kurva kurva kurva kurva kurva.

Mitt mě prosil, abych nevolal sanitku, vyděšený, že bude obviněn, když zemře. Ale tvrdohlavost – nebo prostě zdravý rozum – zvítězila. Sanitka přijela v záplavě červené a modré. Protože jsme vypadali podobně, nekladli otázky – prostě nás naložili. Řekl jsem jim všechno, co vzala.

Nic vás neprobere tak jako jízda v sanitce. Harsh lights, cold metal, too many colors, radios crackling, the sterile stench of antiseptic. Po pár blocích a dávce Narcanu se probrala – odmítla se na mě podívat. Jakákoliv šance na přátelství byla pryč. Ne že by na tom záleželo. V nemocnici jsem odešel beze slova. Měl jsem zpoždění, jako obvykle. S Peterem jsme měli let do Cancúnu na jarní prázdniny.

V jeho bytě jsem se jako vždy za svítání zhroutil do jeho náruče a rozbrečel se. Nemohl jsem mu říct, co se stalo, jen že jsem byl "venku." Už měl sbaleno, tak jsme jeli na letiště v tichu, drželi se za ruce.

Můj telefon zavibroval. SMS od té holky:

Jdi do prdele.

Spravedlivé.

V letadle jsem psal dramatické monology o tom, jak mě tato cesta zachrání – jak se vrátím do města znovuzrozená, žádné tvrdé drogy, jen zodpovědné pití.

V resortu – něco jako Azul – jsem se ani nemohla opít jejich ředěným alkoholem, tak jsem to vzdala a vypotila toxiny pod žhnoucím sluncem.

Zpátky ve městě cyklus pokračoval – vyčerpávající, pochmurný, otupělý – týdny. Pak, v únoru, mě zatkli za držení drog.

Zatkli mě na Lower East Side, když mě dva policajti v civilu chytili, jak šňupu kokain před zchátralým klubem. Koncem března nebo začátkem dubna pak předávkovala. Začal jsem si všímat, jak lidé z našeho širšího okruhu feťáků, divadelních dětí a takzvaných přátel mizí – vypařují se, odpadávají, rozplývají se v nicotě. Popel popelu.

V mých obvyklých podřadných barech – těch, kde promotéři s jmény jako "Jagger" prováděli své pochybné triky na naivní mladíky – se lidé střídali jako v hře na židličkovanou. Během pár týdnů jsem zase volal starým dealerům, kupoval svou obvyklou směs prášků, pilulek, trávy, hub, ampulí – cokoliv, co mi ten předemnou nabízel. Kokain, abych zůstala vzhůru, Xanax, abych usnula, Molly na míchání do drinků a jointů, a moje nová láska, která rychle zdomácněla: heroin. Šňupala jsem ho, protože jehly nebyly můj styl.

K mým narozeninám, překvapivě jen pro mě, jsem měla připraveno několik "eight-ballů" a naplánovanou noc průměrného paření po Brooklynu – včetně příšerných gay barů (které pandemii rozhodně nepřežily) a náhodných přátel, které jsem nějak udržela i v nejhorších časech.

"Podívej – chápal bych, kdybys se bavila, ale ty vypadáš..." Vracíme se do roku 2013. Peter znovu. Chci, aby přestal mluvit – bolí mě uši a mozek nestíhá. Prostě drž hubu.

"Nechci předpokládat, a nesoudím, přísahám. Jen mě zajímá – proč bereš kokain a všechno to ostatní, když tě to dělá tak..."

"Bídnou?" zachraptím.

"Jo."

"Nevím... Nechci, ale nemůžu... přestat."

Pamatuji si jen matně, jak ten rozhovor skončil. Důležité je, že se vůbec stal – že jsem tentokrát upřímně řekla někomu, že nevím, proč nemůžu přestat. Žádné lži, žádné výmluvy, na rozdíl od toho, když jsem před lety tvrdila, že jdu na rehab, jen abych nebyla vyhozena z programu Semester at Sea za pašování drog na palubu. Peter mi dal příležitost přiznat, že už nechci brát – a že nevím, jak přestat. Semínko zaseté, zalité východem slunce.



Jedeme do East Hampton. Být uvězněná v autě s mým otcem obvykle znamená připravit se na jeden z jeho dobře míněných, ale nepochopených výkladů. Ale tentokrát nic. Zírám na své ruce – hranaté jako jeho, jen menší. Larry Ivan Dorfman, brooklynský Žid v padesátce s crew cutem a vlídným úsměvem. Medvídek. Jeho ruka svírá řadicí páku a já si uvědomuju: Panebože. Tentokrát je to jiné. Je ticho. Když jsem volala, že chci přestat, jen vydechl a řekl: "Konečně. Děkuji."

Nabídl, že okamžitě přiletí z Hartsfield-Jackson, ale já si vyžádala ještě jednu noc s Peterem. Souhlasil.

Tady je něco temného: Tu noc jsem googlovala "luxusní rehab pro celebrity." Ne že bych byla slavná – jen blouznící, neochotná jít někam, kde bych možná musela vytírat podlahy. Nedej bože, aby byla léčba náročná.

Jak se blížíme k East Hampton, přichází lítost. Žaludek se mi svírá, křičí na mě, ať vyskočím z jedoucího auta jako Lady Bird (i když Lady Bird... [text končí])

"Tati, myslím, že to nedokážu."

"Dokážeš."

"Nevím. Možná jsem se do toho vrhla moc rychle."

"To ne. Ale i kdyby, brzy to zjistíš. Už jsme tady."

Přitisknu čelo ke studenému oknu auta – jenže to spíš připomíná pohřební vůz.

Sakra.

Upraveno podle Maybe This Will Save Me: A Memoir of Art, Addiction and Transformation Tommyho Dorfmana, vyjde 27. května u Hanover Square Press, imprintu HarperCollins Publishers. Copyright © 2025 Tommy Dorfman.

Maybe This Will Save Me: A Memoir of Art, Addiction and Transformation
28 $ | BOOKSHOP