André Leon Talley: Styl je věčný

Nová výstava v muzeu umění SCAD v Savannah (15. srpna – 11. ledna) a v muzeu módy a filmu SCAD FASH v Atlantě (15. října – 1. března) vypráví pozoruhodný příběh muže, který se z rasově rozděleného Jihu vypracoval až na vrchol světa módy – a to prostřednictvím oděvů, které nosil.

Dávno předtím, než jsem Andréa poznala, už prožil fascinující, složitý a nepředvídatelný život. Pro mě byl téměř mytickou postavou – směsicí sebevědomí, glamouru, laskavosti a hluboké víry. Později jsem se dozvěděla, že vyrůstal v Durhamu v Severní Karolíně, převážně u své babičky Bennie Frances Davisové, která 50 let pracovala jako uklízečka na Dukeově univerzitě. Na svůj vzhled byla velmi hrdá a věřila, že dobře vypadat je projevem úcty k druhým i darem sobě samému – lekce, kterou André hluboce přijal za svou.

Po vynikajících studiích na Brownově univerzitě se André v roce 1974 přestěhoval do New Yorku a začal pracovat jako učeň v Costume Institute Metropolitního muzea pod vedením legendární Diany Vreelandové. Ačkoliv město miloval, peněz měl málo, a tak si pořizoval úžasné kousky v second-handech – třeba dlouhý vojenský kabát, který nosil všude, dokonce i na afterparty v Met, kde se připojil k dalším mladým nadějím a pozoroval hosty, jak spěchají ke svým limuzínám.

Jeho šatník se stal jeho vizitkou: přilbice, křupavé vojenské košile, safari bunda a bermudské kraťasy – vždy upravené, vždy jedinečné.

Rychlá přátelství

Vreelandová, která o Andréovi jednou prohlásila: „Byl jediný, kdo o módě věděl víc než já,“ ho představila Andymu Warholovi, který mu dal první práci v časopise Interview. V roce 1976 ho fotograf Sal Traina zachytil v bytě Calvina Kleina v outfitu, který dokonale vystihoval jeho styl – bílé kraťasy po kolena, naškrobená pruhovaná košile s mašlí, odvážný slaměný klobouk a vysoké ponožky, které jeho dlouhé nohy zdánlivě prodlužovaly do nekonečna.

Z New Yorku se André koncem 70. let přestěhoval do Paříže, kde se stal módním editorem WWD. S výškou 198 cm výrazně vynikal a v každé místnosti upoutal pozornost svým typickým vzhledem: lakované večerní boty, dvouřadové obleky, saténová mašle u krku a puntíkovaná kravata v kapse. Ať už doprovázel Iman nebo Cher, nebylo možné ho přehlédnout – byl středem pozornosti, ochráncem i bavičem v jednom.

Když jsem ho poprvé viděla na pařížských přehlídkách haute couture v polovině 80. let, byl už ikonou, která se s lehkostí pohybovala mezi módní elitou – Diane von Furstenbergovou, Karlem Lagerfeldem, Palomou Picassovou a dalšími. Když jsem v roce 1992 nastoupila do Vogue, jeho hlas byl nezaměnitelný, když se rozléhal kanceláří: „Má drahá, viděla jsi ten béžový odstín Calvinových kabátů…?“

Když se André o několik let později vrátil do Spojených států, převzala jsem jeho roli evropské editorky. Pracovala jsem neúnavně – byla to moje vášeň – zatímco André občas přiletěl jako bouře, vytvořil vřavu vzrušení a zase zmizel. Jeho přítomnost byla magnetická, jeho vliv nepopiratelný.

Odkaz Andrého Leona Talleyho je odkazem nekompromisní individuality, důkazem toho, jak styl může překonat okolnosti. Tato výstava oslavuje nejen jeho oblečení, ale i výjimečný život, který zdobil.

André Leon Talley byl plný nezapomenutelných hlášek. Když na přehlídku Driese Van Notena na počátku 90. let dorazil s Annou Wintourovou, kolegyně obdivovala jeho zebří šál. „Drahoušku,“ odvětil, „to je koberec z Ritzu!“ Ale pod jeho okázalou image se skrývala hluboká inteligence, pevné zásady a odhodlání zvýšit hlas černochů v módním průmyslu.

Žil v půvabném venkovském domě z roku 1840 severně od Manhattanu, zaplněném výrazným viktoriánským nábytkem a Warholovými obrazy – včetně jednoho, který zobrazoval Dianu Vreelandovou jako Napoleona. Jeho rozsáhlý šatník zabral většinu ložnic.

Po odchodu z Vogue se věnoval Savannah College of Art and Design (SCAD), kde kurátoroval působivou sbírku kostýmů. Přesvědčil módní ikony jako Toma Forda, Miucciu Pradovou a Marca Jacobse, aby SCAD navštívili a mentorovali studenty. Sbírka rostla díky darům od Anny Wintourové, Cornelie Guestové, Deedy Blairové, Patricie Altschulové a dalších – nakonec zahrnovala i jeho vlastní extravagantní šatník, který je nyní k vidění na této úchvatné výstavě.

A jaký šatník to byl! Na Met Gala v roce 1999 s tématem „Rock Style“ měl na sobě Tomův Fordův dlouhý vyšívaný kožený kabát, připomínající tapiserii z 18. století. Na galavečeru „Nebezpečné známosti“ v roce 2004 zářil v Chanel Haute Couture – operním plášti z bledě šedého hedvábného faille s jemným péřovým lemováním a starožitnými knoflíky, které mu věnoval Karl Lagerfeld. Pro výstavu „Alexander McQueen: Savage Beauty“ v roce 2011 si vybral oslnivý modrý kabát od Balenciagy od Nicolase Ghesquèira, který kombinoval s tmavomodrým oblekem od Ralpha Laurena a malinovými botami od Rogera Viviera.

Jak jeho váha kolísala, vyvíjel se i jeho styl. Stále nosil obleky na míru (od Huntsmana, Richarda Andersona a Ralpha Laurena), ale doplňoval je dramatickými kabáty – třeba Pradinými krokodýlími kůžemi ve všech možných barvách nebo jasně červeným „spacákem“ od Normy Kamali. Dokončovaly je velkolepé kabelky od Hermès, Louis Vuitton a Gucci a luxusní šály (sobolí od Fendi, norkové s logy Louis Vuitton – samozřejmě jen tak na casual).

V pozdějších letech, kdy mu už obleky na míru neseděly a nohy mu přerostly designerské boty, jeho smysl pro výjimečnost nikdy nevyprchal. Místo elegantních bot od Blahnika nebo Viviera si vybíral Uggs a kaftany na míru – ale ne ledajaké kaftany. Byly to nádherné, precizně střižené kousky od návrhářů jako Dapper Dan, Tom Ford, Gucci, Patience Torlowei, Diane von Furstenberg a Ralph Rucci. Vypadal v nich vznešeně.

Především mu ale záleželo na studentech SCAD, které plně podporoval – zejména na černých studentech, které povzbuzoval s obzvláštní náklonností. V letech po jeho působení v Vogue se mi zdálo, že André byl otevřenější, přístupnější, méně odtažitý – nebo alespoň tak na mě působil.

Nedlouho před svou smrtí v roce 2022 řekl: „Doufám, že mě budou pamatovat jako někoho, kdo změnil životy mladých lidí – kdo je vedl, pomáhal jim pronásledovat jejich sny a budovat kariéru. To je odkaz, který chci zanechat.“