Každý, kdo zná 25letou Reneé Rapp, ví, že se nikdy nebrání říct, co si myslí – ať už to vyjadřuje slovy, nebo zpěvem. Vezměte si třeba virální text z písně "Leave Me Alone", odvážného úvodního singlu jejího nového alba Bite Me: "Vzala jsem si svůj sexuální život s sebou, takže ten seriál už nestojí za nic." Je to jasná narážka na její odchod ze seriálu The Sex Lives of College Girls v roce 2023. Stejná nefiltrovaná energie provázela i její promo tour k Mean Girls, která vyvrcholila vtipem o "40 hodinách nařízeného mediálního tréninku" v SNL.

Přes její břitký humor a působivý životopis (Broadway, televize, úspěšné debutové album, spolupráce s L’Oréal Paris) Rapp otevřeně přiznává, že bojuje se syndromem podvodníka. Toto napětí pohání album Bite Me, které je plné syrových emocí – sebevědomí, nejistoty, vrcholů úspěchu i jeho tíhy. Je to katarzivní pokračování alba Snow Angel z roku 2023 a jako vždy má Rapp co říct.

Vogue: Album se jmenuje Bite Me – klasická, trochu dětinská urážka. Odkud se vzala?
Reneé Rapp: Můj táta to říká pořád. Je to ten nejsladší chlap, ale nadává jako námořník. Slyšela jsem ho, jak vyjede: "Oh, bite me!" a říkala jsem si: To je tak dětinské – jako by to řekla ta zlá, krásná holka, která nemůže učiteli vynadat. Sedělo to k tomu, kde jsem byla: přetížená, přepracovaná a prostě hotová. Je to PG-13 verze toho, když řeknete "Vypadni mi z očí."

Vogue: Album je drzé, rozzlobené a plné vyřizování účtů. Plánovala jste takovou atmosféru, nebo vznikla při psaní?
Rapp: Oh, věděla jsem, jaký bude mít náboj a název, ještě než jsem začala psát. Nešlo o sebelítost – to by bylo úplně jiné album.

Vogue: Joan Jett je zřejmou inspirací, hlavně v písni "Leave Me Alone." Co vás na ní přitahuje?
Rapp: Pro začátek je to lesbická ikona. A naše iniciály – RR a JJ – to je vtipné, ne? Ale její vibe? Nepřekonatelný. Je to nádherná, mužná síla se žiletkově ostrým nádechem ve všem, co dělá. Čím je přímočařejší, tím víc ji lidé přijímají. To miluju.

Vogue: Některé písně míří na konkrétní lidi – a ne vždy vlídně. Vědí o tom? Co kdybyste se s nimi po vydání setkala?
Rapp: Nechodím po špičkách. Pokud se to stane, vyřešíme to. Ale tyhle písně nejsou o jedné osobě – jsou směsicí. Kdybych to měla vysvětlit...

Kdybych udělala seznam, asi bych byla překvapená, kolik lidí z minulých vztahů, současných vztahů a starých přátelství se v albu objevuje. Když někoho opravdu nemám ráda, on to ví – takže by nebyli překvapení, kdyby si mysleli, že o nich píšu píseň.

To ale neznamená, že lidé často předpokládají, že vědí, o kom písně jsou, a obvykle se mýlí. Neplánuju svůj život podle toho, jestli někdo, koho nemám ráda, bude na místě nebo ne. Lidé, kteří mě štvějí, mě nerozhodí – jen se držte 50 stop (nebo víc) daleko, pro vaše vlastní dobro. Jsem obklopená lidmi, které nesnáším, pořád dokola; není to nic nového. Už roky musím zvládat být ve stejných prostorách s lidmi, které nemám ráda. Jsem velká holka.

V písni Leave Me Alone zpíváte: "Podepsala jsem stovky NDA, ale stejně něco prozradím." To zní jako něco, co by napsal Jay-Z. Je to nadsázka? Opravdu jste podepsala stovky, nebo je to jen hodně – víc než 10?

To je ta nejlepší pochvala. Asi jsem podepsala víc než 10, protože byste byli překvapení, jak často se NDA objevují. Nechávám je podepisovat pořád – jsou věci, které prostě nechcete, aby se dostaly ven, nebo informace, které jsou jen pro určité lidi. Ale ne, opravdu vážnou NDA jsem podepsala jen jednou nebo dvakrát.

To ale neznamená, že NDA jsou jako stopky – jsou to jen návrhy. Spousta lidí v průmyslu je používá k zakrytí škodlivých věcí. Kdybych neudělala nic špatného, nebála bych se, že někdo NDA poruší. Pokud se někdo bojí, je to nejspíš proto, že udělal něco, čeho lituje.

Vaše veřejná image je přímočará, upřímná a nefiltrovaná. Zmínila jste svého otce – myslíte, že to od něj máte?

Určitě to nepomohlo. Má svůj rytmus, jak mluví, a jak otevřeně přiznává své chyby. To mě vždy inspirovalo. Když jde o rozhovory nebo vystoupení, nikdy nepřemýšlím: "Jak se můžu prezentovat dokonale?" Snažím se zůstat lidská. Není to něco vypočítaného – tak jsem byla vychovaná. Co vidíš, to dostaneš.

Zajímalo by mě, jestli to, že jste viděla tolik falešnosti, vás ještě více přimělo k autenticitě. Znáte nějaké veřejné osobnosti, které se před kamerou chovají úplně jinak?

Upřímně, přitahují mě lidé, kteří jsou stejní před kamerou i mimo ni – s těmi si vytvářím spojení. Jasně, znám lidi, kteří se na veřejnosti tváří mile, ale tajně se snaží zničit kariéry ostatních. Ale lidé, které si nechávám kolem sebe, mě inspirují a zaslouží si můj respekt.

Je rozdíl mezi tím, být sám sebou, a být úplně odkrytý. Lidé si možná myslí, že o mně vědí všechno, protože se zdám otevřená, ale nemají pravdu. Nechci znít arogantně, ale je to trochu psychologická hra – sdílím to, s čím jsem v pohodě, a zbytek si nechávám pro sebe.

V nedávném rozhovoru jste řekla: "Bez ohledu na to, kolikrát mi lidé říkají, že se daří dobře, strach, že nejsem dost dobrá, přebije všechno." To mě překvapilo – působíte tak sebevědomě. Dokonce i když Laura Benanti...

Při vzpomínce na Jimmy Award vtipkovala: "Nikdy nebudu tak sebevědomá jako ta osmnáctiletá." Jak vyvažujete tuto odvážnou sebedůvěru s pocitem, že jste podvodník?

Lidé mě vidí jinak, než jak se vidím já. Člověk by si myslel, že časem, jak vás víc lidí přijímá, ten pocit zmizí – ale nemizí. Působím určitým dojmem, i když se s tou částí sebe sama necítím vždy propojená.

Věřím si, ale zároveň se bojím. Síla je v uznání obojího. S bráchou o tom často mluvíme – on se rozhodl stát hercem teprve před rokem a půl a najednou jsem zjistila, že umí zpívat a má úžasné herecké charisma. Jsme na úplně jiných místech v kariéře. Říká: "Přál bych si tu roli dostat. Necítím se dost dobrý." A já mu odpovím: "No, jestli ti to pomůže, já to dělám sedm let, měla jsem spoustu práce, a i teď, když mi lidé říkají, že se mi daří, se cítím na hovno." Nevím, jestli je to útěcha, ale je to lidské. Musí existovat rovnováha sebe přijetí – já tam ale ještě nejsem.

Když už mluvíme o vašem divadelním pozadí, myslíte, že to ovlivňuje, jak přistupujete k tvorbě alba?

Divadlo mě naučilo ovládat svůj hlas. Jako divadelní herečka potřebujete šílenou hlasovou sílu – pokud nejste bílá, v tom případě vám tolerují průměrnou techniku. To platí v každém odvětví, ale obzvlášť v muzikálovém divadle. Tam to rádi odměňují.

Nejlepší, co jsem se naučila, je herecká přítomnost, i když se cítím příšerně. V divadle na výběr nemáte – nemůžete si vzít volno, ani když máte otravu jídlem. Jednou o Štědrém večeru jsem ležela nemocná na podlaze a říkala jim, že nemůžu přijít. Oni na to: "Bude to vypadat špatně, když nepřijdeš na Štědrý večer." Tak jsem šla, s pocitem, že možná umřu, ale naučila jsem se to předstírat.

Říká se, že pokud zvládnete divadlo, zvládnete cokoliv. Já bych řekla, že je to pravda. Broadway je drina, ale také odměna. Je to jedna věc v mém životopise, na kterou jsem opravdu hrdá. Pokud to zvládnete, jste bestie.

Vrátila byste se někdy na Broadway?

Někdy v budoucnu bych o tom uvažovala, ale teď ne. Třeba za pět až deset let, až budu víc usazená a splním si jiné hudební cíle.

Na závěr, byla jste Grand Marshal na World Pride DC s Laverne Cox – čest v jakémkoliv roce, ale obzvlášť významná v roce 2025. Jaké to bylo?

Laverne trefně poznamenala. Řekla jsem jí, že mě sociální úzkost nutí chtít zvracet, a ona odpověděla: "Mě taky." Ale shodly jsme se, že to uděláme, protože viditelnost je důležitá – stát teď společně v komunitě je zásadní. Pride je protest, a dělat to ve Washingtonu pod touto administrativou – plnou bezcenných, ubohých výmluv na lidi – bylo důležité. Navíc jsem mohla vzít své přátele. Byli jsme velká skupina queer lidí, s jedním čestným hetero přidruženým. Bylo to fajn.

(Tento rozhovor byl upraven a zkrácen.)