Atmosféra na operačním sále se náhle napjala. Ještě před chvílí zde zněly uklidňující tóny písně "Moon River" od Franka Oceana z mého porodního playlistu a zdravotnický personál si přátelsky povídal. Teď však místnost zaplavilo tísnivé ticho. Můj manžel odešel, ale z druhého konce místnosti jsem slyšela jemné broukání a funění svého novorozeného syna, jak si zvyká na život mimo dělohu – zvuk, který mi přinesl okamžitou úlevu. Ale ten okamžik byl pomíjivý.

"Jste si naprosto jistá, že jste nikdy nepodstoupila žádný zákrok na děloze?" Má gynekoložka z Cedars-Sinai, která mě provázela celým těhotenstvím, zněla nezvykle napjatě. Mezi hlubokými nádechy a nevolností z léků jsem ji ujistila, že ne. Před tímto císařským řezem jsem nikdy nebyla těhotná, nikdy jsem nepotratila a nepodstoupila žádnou operaci.

Nakonec mi syna položili vedle mě a poprvé jsme se setkali. Ale brzy ho zase odnesli, protože lékaři řekli, že se mnou potřebují ještě pracovat. Tehdy jsem netušila, že objevili, že mám placentu acreta – stav, kdy se placenta po porodu neoddělí, ale prorůstá do dělohy a okolních orgánů. Placenta, která vyživovala mé dítě, prorostla do děložní stěny, a lékaři museli mou dělohu doslova obrátit naruby, aby ji odstranili.

V USA zemře na placentu acreta přibližně 1 z 14 těhotných, často kvůli masivní ztrátě krve – což jsem jen o vlásek unikla. Tento stav se v průběhu desetiletí stal mnohem častějším, ze 1 případu na 30 000 těhotenství v 60. letech na 1 z 533 v roce 2000. (Předchozí císařské řezy riziko zvyšují, takže s rostoucím počtem chirurgických porodů přibývá i případů acrety.) Obvykle ji lze odhalit během těhotenství ultrazvukem, ale u mě zůstala nepovšimnuta, což učinilo její nouzové odhalení během operace ještě nebezpečnějším.

Riziko umocňovala i krutá skutečnost, že černošky a původní obyvatelky nad 30 let čelí čtyřikrát až pětkrát vyšší mateřské úmrtnosti než bílé ženy. Jako šestatřicetiletá žena s původním dědictvím jsem si bolestně uvědomovala, jak snadno jsem se mohla stát další tragickou statistikou. Když se ohlédnu zpět, přemýšlím, jestli mi život v Kalifornii nezachránil život.

Kalifornie představuje zhruba každé deváté narození v USA, a vzhledem k absenci celostátních standardů péče o matky zde dosáhli výrazného pokroku v snižování mateřské úmrtnosti. (Pro srovnání, Texas má nejvyšší míru mateřské úmrtnosti v rozvinutém světě.)

Hnacím motorem kalifornského úspěchu je California Maternal Quality Care Collaborative (CMQCC), průlomová iniciativa zaměřená na bezpečnější porody. Založena byla před téměř 20 lety lékaři a sestrami ze Stanfordu a šlo o první celostátní projekt výhradně zaměřený na zdraví matek. Od té doby se mateřská úmrtnost v Kalifornii mezi lety 2006 a 2016 snížila o 65 %, zatímco celostátní míra rostla. Inspirováno tímto příkladem, všech 50 států od té doby založilo své vlastní perinatální kolektivy – i když účast se liší a pouze 36 z nich získává federální financování.

Jádrem práce CMQCC jsou volně stažitelné návody, které pomáhají nemocnicím připravit se na porodní komplikace. V mém případě tým z Cedars-Sinai postupoval podle protokolů pro krvácení – včetně pokynů pro placentu acreta, které pro CMQCC vypracoval stanfordský doktor Elliott Main.

Týdny po porodu byly vyčerpávající, bolestivou a emocionální zkouškou, kterou jsem přežila díky neochvějné péči mého manžela. Nevím, jestli se někdy úplně zotavím, ale vím, jaké mám štěstí, že jsem tu. Stále jsem plně nezpracovala vše, co se mi stalo. Tehdy mi i pouhé vyprávění o tom přátelům a rodině připadalo zvláštní – jako by se to stalo někomu jinému. Mezi okamžitými potřebami mého syna a ohromující realitou mateřství jsem na to stejně měla jen málo času myslet.

Díky mé lékařce Jamie Temko a týmu z Cedars-Sinai jsem přežila, abych zažila radosti i výzvy mateřství. Ale s rostoucím počtem preventabilních mateřských úmrtí po celé zemi a přetrvávajícími hlubokými nerovnostmi nemůžu přestat myslet na ty, kdo to nedokázali. Pokud tu nejsou, aby vyprávěly své příběhy, kdo za ně promluví?