Je tiché sobotní odpoledne v Basileji ve Švýcarsku. Ulice jsou podivně klidné, vše je dokonale upravené – čokoládovny, obchody s prádlem a kavárny servírující pivní těstoviny seřazené v úhledných řadách. Na povrchu není žádná známka toho, že zítra se zde odehraje finále ženského Eura 2025, kde Anglie čelí Španělsku, pravděpodobně nejlepšímu týmu světa – nebo alespoň jasnému favoritovi sázkařů (což je důležité, protože to není Anglie). Možná napětí doutná pod povrchem, v napjatých úsměvech kolemjdoucích fanoušků.

Právě teď Lvice pravděpodobně podnikají lehké procházky, popíjejí kávu nebo mají krátkou předzápasovou poradu, říká mi bývalá hráčka Jill Scott u Heinekenů v místním hotelu. V této fázi jsou přípravy u konce – na to už je pozdě. Ale nepochybuje, že budou připravené. Dokonce i během napjatého semifinále proti Itálii, kdy naděje téměř vyhasínala, nikdy nepochybovala, že to zvládnou.

„Nikdy jsem nevěřila, že pojedou domů – bylo to zvláštní,“ říká. „Když zbývala minuta, otočila jsem se k otci Beth Meadové a řekla: ‚Dostanou jednu šanci.‘ Jak jsem to řekla, Hemp přihrála a Michelle skórovala. Skvělý zakončení.“ Pokud – ne, když – zítra vyhrají (Jill je si tím jistá), bude to podle ní ještě větší úspěch než jejich vítězství v roce 2022. Soutěž je teď tvrdší, tlak větší.

V neděli Basilej pulzuje energií, jak se sem hrnou britští fanoušci – muži, ženy, děti, nespočet queer párů – s pomalovanými obličeji, vlajícími vlajkami a hrdě nošenými dresy. Ale španělští příznivci vyzařují sebevědomí. Možná je to proto, že náš hotel je blízko jejich fan zóny, nebo proto, že porazili Anglii ve finále MS 2023, ale i způsob, jak si nedbale zastrčí vlajku do zadní kapsy, jako by říkal: Hezký pokus, ale tohle máme my.

Pak si vzpomenu na Jillinu neochvějnou víru – kterou sdílela se mnou i ostatními – že Lvice vyhrají. A pokud to někdo ví, je to ona, bývalá hráčka z posledního vítězného týmu. Tato myšlenka mi zůstává v hlavě, když míříme na stadion, usedáme na svá místa a svíráme své provizorní plechovky od Heinekenu, oči dokořán v očekávání.

Cesta sem nebyla snadná. Pokrok Anglie poháněla odhodlanost, houževnatost a někdy i štěstí v poslední chvíli. Hráčky čelily rasistickým útokům – což vedlo obránkyni Jess Carterovou k odchodu ze sociálních sítí – a neustálé misogynii. Rychlý průlet komentáři na TikTok odhalí muže s anglickými vlajkami v profilech, kteří pění nad úspěchem Lvic. Během Heinekenova experimentu Social Swap, kdy si Jill a Gary Neville vyměnili účty, aby živě tweetovali o zápase Ligy mistrů, dostal Gary odpovědi jako: „Vrať se do kuchyně, zlato,“ nebo „Nech fotbal raději chlapcům, holka.“

„Ukázalo to, jaký sexismus ve sportu stále je,“ říká Jill, i když se tím nechce zabývat. Jsou tu zápasy k vyhrání, trofeje k zvednutí a ženský fotbal rychle roste. „Ještě je co zlepšovat? Stoprocentně.“

Ale teď je veškerá pozornost soustředěna na finále. Při výkopu jsou všechny oči na stadionu upřeny na míč. Když Španělka Mariona Caldenteyová v 25. minutě skóruje mocnou hlavičkou, Jill, sedící o dvě sedadla dál, zůstává naprosto klidná.

„To znamená, že Anglie vyhraje,“ někdo zašeptá. Za mnou dav burácí způsobem, kterému instinktivně rozumím. To je Anglie – dávají a berou a žádný tým by neměl v této fázi polevit. Španělsko naopak hraje s děsivou rychlostí. Jejich hráčky se míhají po hřišti, jako by nepoznaly únavu, a když je sledujete zblízka, jejich pohyby vypadají téměř nadlidsky – způsob, jak se jejich nohy kroutí a otáčejí.

Ale Anglie všechny překvapila svou výkonností. Hannah Hamptonová se vrhá po síti, naše hráčky jsou chytré a občas i pevné v obraně. Když Alessia Russoová v druhé půli vyrovnává, energie na stadionu se mění a v hlavě mi zní Jillina slova: až vyhrajeme.

Penaltový rozstřel je nervydrásající – pro ty, kteří sledovali zápas doma, to muselo být utrpení – a já si svírám vlasy, jako bych se mohla propadnout do země, pokud prohrají. Ale když Hamptonová chytí penaltu Aitany Bonmatí – pravděpodobně nejlepší fotbalistky světa s téměř dokonalou přesností – najednou to vypadá možné: mohly bychom vyhrát Euro dvakrát za sebou.

Pak nastoupí Chloe Kellyová a mezi britskými fanoušky je cítit tiché sebevědomí. Už jsme to viděli – ten rozhodný krok k tečce, malý poskok, lehký úšklebek. Skóruje, přesně jak jsme věděli, že to udělá, a dav exploduje. Z reproduktorů se ozývá Sweet Caroline, na hřiště se vyvaluje pódium, na obloze září ohňostroj. Všechno to působí neskutečně. Počkat… to jsme vážně dokázaly? Ptám se do prázdna. Cože?!

Foto: Getty Images

Je klišé říkat, že vyhráli všichni – zvlášť když to není pravda (my jsme vyhrály!). Ale v ženském fotbalu, sportu, který byl do roku 1971 desítky let zakázán, je co oslavovat i mimo trofej. Španělsko to mohlo snadno získat. Později, v přeplněné tramvaji v Basileji, s obličejem pomalovaným barvami, slyším, že tento turnaj překonal rekordy – nejnavštěvovanější ženské Euro v historii, nebývalý globální zájem a přes 400 milionů diváků ještě před finále.

„Hrála jsem za Anglii 16 let a mám štěstí, že jsem viděla, jak ženský fotbal roste,“ řekla mi Jill den předtím. „Pokaždé se mi rozsvítí úsměv… Měly bychom se zastavit a zamyslet se. Změna za posledních 20 let je jako den a noc.“