Susan Choi je oceňována za to, jak dokáže vytvořit romány s hlubokým obsahem z velmi specifických prostředí – ať už jde o středoškolský divadelní program v Trust Exercise (2019), sexuálně nabitou univerzitní atmosféru v My Education (2013) nebo život na útěku před FBI v American Woman (2003). Její nejnovější román Flashlight (právě vydaný u Macmillan Publishers) je možná jejím nejodvážnějším dílem.

V Flashlight korejský muž jménem Serk (dříve Seok) opouští své mládí v Japonsku a začíná nový život v USA. Příběh se rozvíjí jako rozsáhlá kronika čtyř generací jeho rodiny, přičemž Choiina přesná a emocionálně působivá próza září na každé stránce.

Nedávno Vogue mluvil s Choi o tom, jak ovlivnilo (nebo neovlivnilo) její psaní Flashlight vítězství v National Book Award v roce 2019, o jejím výzkumu korejsko-japonské historie a fascinaci příběhy o únosech. Rozhovor byl upraven kvůli srozumitelnosti a délce.

Vogue: Jak jste přistupovala k psaní této knihy?

Susan Choi: Upřímně, proces byl… Nechci říct chaotický, protože to naznačuje hodně energie a pohybu. Byl spíš pomalý, klikatý a matoucí – jako když se někdo se zavázanýma očima snaží projít bludištěm. S touto knihou jsem opravdu zápasila. Vznikala v nesouvislých vlnách psaní, které mě nutily vracet se a kroužit dokola. Připadalo mi to spíš jako psaní mého prvního románu než šestého. Občas jsem přemýšlela, jestli vůbec ještě umím napsat knihu.

Vogue: Ovlivnilo vítězství v National Book Award za Trust Exercise váš přístup k Flashlight?

Choi: Kupodivu ne – a jsem za to vděčná. Myslela jsem, že něco takového mě bude stresovat, ale skoro jsem to nepocítila. COVID mi paradoxně pomohl. Pandemie byla takovým zlomem v naší společné realitě – a v mém vlastním životě – že Flashlight vlastně vznikl z té doby. V roce 2020 jsem během karantény publikovala povídku, která se později stala úvodem této knihy, a zbytek se odtud rozvinul. Nemyslela jsem na rok 2019, na cenu ani na to, jak tato kniha naváže na tu předchozí. Až když byl Flashlight skoro hotový, jsem si uvědomila: Aha, tohle je pokračování. Jsem ráda, že jsem neposedovala nad tím, jestli je to „dobré“ nebo „špatné“ pokračování. Prostě to je, co to je.

Vogue: Proč jste v Flashlight tolik zaměřila na vztah rodičů a dětí?

Choi: Ten vztah mě fascinuje – stejně jako asi většinu lidí, protože všichni máme rodiče a mnozí z nás se také rodiči stanou. Poslední desetiletí mého života jím bylo hluboce ovlivněno. Jsem součástí toho, čemu někteří říkají „sendvičová generace“, což zní hrozně – kdo by si chtěl představovat sám sebe jako sendvič? Ale je to pravda: mám stárnoucí rodiče a rostoucí děti. Byly období, kdy jsem se intenzivně starala o obě generace, tam a zpět. Tato zkušenost přirozeně prosákla do knihy.

Právě jsem dočetla úžasnou literaturu faktu o vztazích rodičů a dětí: Daughters of the Bamboo Grove od Barbary Demickové, která zkoumá adopce a obchod s dětmi. Je to investigativní žurnalistika a jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem kdy četla. Jsem její velká fanynka. Koupila jsem si ji na let – ve čtvrtek odlétám na západní pobřeží na knižní turné – a zhltla jsem ji za den a půl. Teď si musím najít něco jiného do letadla. [Smích.]

Román zachycuje tolik ze světa – jaký byl váš historický výzkum?

Byl chaotický, možná neefektivní, nebo možná neuvěřitelně produktivní – nejsem si jistá. Výzkum probíhal všemi možnými způsoby, naprosto neplánovaně. Kniha vzešla z mé posedlosti sérií zmizení v Japonsku, která se ukázala být únosy. Vždycky mě fascinovaly příběhy o únosech – jsou znepokojující, ale přitažlivé. Moje druhá kniha byla o únosu Patty Hearstové, protože mě ten případ tak přitahoval. Tyto japonské únosy byly jen dalším tématem, o kterém jsem nemohla přestat číst.

Vztah mezi Koreou a Japonskem je dalším mým dlouhodobým zájmem, který se objevuje v mnoha mých dílech. Začala jsem číst o Zainichi – etnických Korejcích, kteří zůstali v Japonsku po druhé světové válce, uvězněni posunujícími se politickými hranicemi – a fascinovala mě jejich historie. Tyto nitky jen tak poletovaly, aniž by měly knihu, do které by se daly zapojit, ale jakmile tento projekt získal tvar, vetkala jsem je do něj.

Pak, jak se kniha rozvíjela, vyžadovala ještě intenzivnější výzkum. To, co bylo dříve jen volným zájmem, najednou vyžadovalo seriózní, soustředěné bádání – což bylo skličující. Byly tu zběsilé, last-minute výzkumné sprinty, které trvaly až do finálních úprav. Měla jsem na semestr výzkumného asistenta a bez jeho pomoci bych možná nikdy nedokončila.

Flashlight
28 $
BOOKSHOP