O skvělých fotografech se často říká, že mají jedinečný, nezaměnitelný styl – tvrzení, které může znít přehnaně, ale u hrstky opravdových originálů je zcela přesné. Steven Klein k nim rozhodně patří, umělec, který jakoby sáhl do nevědomí a dal svými vizuály tvar našim nejhlubším tužbám. Je také mistrovským interpretem jazyka módy, jak dokazují ikonické fotoseriály, které vytvořil během své dlouhé kariéry. Kniha Steven Klein: Vogue, kterou letos v prosinci vydalo nakladatelství Abrams, shromažďuje některé z jeho nejkinematografičtějších a nejpamátnějších snímků, které pro americký Vogue na zakázku Anny Wintourové pořídil mezi lety 2000 a 2019 ve spolupráci s editorkami jako Phyllis Posnick, Grace Coddington, Camilla Nickerson a Tonne Goodman.

Objekty jeho zájmu? Legendární modelky i současné ikony. „Se Stevenem Kleinem,“ píše Wintourová, „mu dáte šaty a on vám vrátí dívku v šatech s robotem v zahradě. Je to chytré, konceptuální a nakonec lyrické.“ Hovořili jsme s ním těsně před vydáním knihy začátkem prosince.

Vogue: Některé z vašich nejodvážnějších prací se objevily v tomto časopise. Co to umožnilo?

Steven Klein: Začalo to Vogue Italia a Francou Sozzani. Franca měla revoluční instinkt a dala mi naprostou svobodu prozkoumávat temnější, provokativnější témata. Tato svoboda otevřela dveře jinému druhu vyprávění – využití módy k ponoření se do složitých idejí, jako jsou identita, kontrola a svádění.

Později práce s Annou Wintourovou v americkém Vogue přinesla novou úroveň preciznosti a viditelnosti. Anna věděla, jak nasměrovat tutéž tvůrčí energii k celosvětovému publiku. Nikdy po mně nechtěla, abych se brzdil. Právě tato vzácná kombinace svobody a redakční jasnosti umožnila vznik mých nejodvážnějších prací.

Vogue: Když se ohlédnete za svou dlouhou spoluprací s Vogue, vybaví se vám nějaký konkrétní fotoseriál? Co jej učinilo nezapomenutelným?

Steven Klein: Hned dva mě napadají. První byl pro Vogue Italia, když jsem poprvé fotografoval Rihannu v haute couture, právě když stoupala ke slávě (září 2009). Oholili jsme jí strany hlavy a byla naprosto otevřená transformaci a experimentování. Taková důvěra je vzácná. Vždy mě přitahují lidé, kteří na fotografii nahlížejí jako na proces a chápou, že odevzdání se a zvědavost jsou klíčem k vytvoření něčeho memorabilního.

Dalším nezapomenutelným projektem bylo celé číslo L’Uomo Vogue, které jsme dělali s Bradem Pittem (květen/červen 2004). Část byla nafocena na place k filmu Trója a pak jsme strávili ještě tři dny v Los Angeles. Projekty jako ten už dnes prakticky neexistují – herci zřídka věnují tolik času nebo projevují takovou zranitelnost. Ale Brad je jiný; má hluboký respekt k fotografii a filmovému umění. Práce s někým, kdo sdílí tento vizuální jazyk, je něco úplně jiného.

Vogue: Vaše snímky často pramení z intenzivního tvůrčího dialogu. Jak byste popsal svůj vztah se stylisty, se kterými jste v Vogue pracoval, a jak tyto spolupráce formovaly konečný příběh?

Steven Klein: Můj vztah se stylisty Vogue je postaven na hluboké synergii a vzájemném respektu – je to jako tanec, kde každý krok vede k dalšímu. Stylisté jsou pro mé snímky zásadní; nejen že vybírají oblečení, jsou spoluautory vizuálního příběhu. Musí chápat, jak kamera vidí – brát v potaz světlo, texturu a pohyb – nejen aby vylepšili kompozici, ale aby zachytili příběh a charakter, ať už jde o křehkou zranitelnost nebo odvážný vzdor. Tyto spolupráce jsou o posouvání hranic; intenzivní dialog může začít moodboardem a vyvinout se v nečekaná rozhodnutí, která pozvednou konečný příběh, učiní jej bohatším a vícevrstvějším. Bez důvěry a sdílené vize by snímkům chyběla ta elektrizující autenticita.

Co vás stále přitahuje k módě – vizuálně nebo konceptuálně?

Pro mě je to kinematografická kvalita módy, která zůstává tak poutavá. Umožňuje mi vytvářet charaktery a budovat celé příběhy v jediném snímku, téměř jako režírovat krátký film. Každé focení se stává vlastním vesmírem, kde každý prvek – oblečení, osvětlení, výraz modelky – přispívá k narativu.

Mnoho mých nápadů přichází přímo z kinematografie. Například, jednou jsem dělal high-fashion editorial s Larou Stone inspirovaný filmem Luchina Viscontiho Gepard. Tento přístup mi umožňuje vizuálně zkoumat koncepty, proměňovat kinematografické nápady v statické obrazy, které působí živě a jsou bohaté na význam.

V dnešní kultuře, kde politická korektnost často nastavuje limity kreativitě, cítíte, že byla vaše umělecká svoboda omezena, nebo vás tyto výzvy naopak postrčily k objevování subtilnějších způsobů, jak provokovat myšlení?

Svou práci jsem nikdy nevnímal jako utvářenou vnějšími limity. Omezení, ať už kulturní nebo jiná, jsou jen další vrstvou v tvůrčím procesu – příležitostí vytvořit napětí. Místo aby představovala dušení, mohou vlastně podněcovat představivost.

Pro mě umělecká svoboda neznamená absence hranic; jde o hledání způsobů, jak v jejich rámci vytvářet intenzitu – provokovat tiše, spíše naznačovat než prohlašovat. Skutečná výzva spočívá v navigaci subtilních podproudů vnímání, ve vytváření obrazů, které zůstávají v paměti, znepokojují a odolávají snadnému pochopení. Tímto způsobem omezení nejsou překážkami – jsou skrytým rámcem inovace.

Čeho jste v průběhu let jako fotograf nechal jít?

Přesvědčení, že fotografie je jen o dokonalosti a kontrole. Na začátku jsem honil bezchybné kompozice, přesné osvětlení a totální technickou kontrolu. I když tyto dovednosti mají svůj význam, naučil jsem se, že nejsilnější snímky často pramení z intuice, riskování a přijetí nečekaného.

Co ve vaší paměti nejvíc vyniká z práce s Francou Sozzani?

Svoji kariéru jsem začínal ve Vogue Italia a vždy budu vděčný za příležitosti a podporu, které se mi tam dostalo. Zpočátku ve mně Franca vzbuzovala respekt. Byla neuvěřitelně náročná, ale bylo to proto, že vás chtěla posunout dál – aby byla práce ostřejší, působivější a originálnější.

Franca měla výjimečný vkus a téměř instinktivní cit pro fotografii. Věděla, jak z Vogue Italia udělat nejen nejvzrušující módní časopis, ale také jeviště opravdového uměleckého vyjádření. Postupem času jsme se stali přáteli a často jsem ji navštěvoval, když byla v New Yorku. Franca Sozzani byla jednou z nejkrásnějších a nejštědřejších postav světa módy – elegantní, nebojácná a nekonečně zvědavá.

Která fotografie se vám vybaví jako první, když zavřete oči?

Ikonická „Krvavá hlava“ Brada Pitta z našeho čísla L’Uomo Vogue.

Brad Pitt, L'Uomo Vogue, květen/červen 2004
Foto: Steven Klein

Tento rozhovor, původně publikovaný v Vogue Italia, byl upraven a zkrácen.
Steven Klein: Vogue
125 $ ABRAMS

Často kladené otázky
Samozřejmě Zde je seznam Často kladených otázek o Stevenu Kleinovi a jeho nejnezapomenutelnějších fotografiích pro Vogue, které jsou navrženy tak, aby byly jasné, výstižné a užitečné pro široké spektrum čtenářů.

Obecné / začátečnické otázky

1. Kdo je Steven Klein?
Steven Klein je vysoce vlivný a oceňovaný americký módní fotograf, známý svým provokativním, kinematografickým a často temně glamorním stylem.

2. Co činí jeho fotografický styl tak jedinečným?
Jeho styl je dramatický a vyprávěcí. Často vytváří surreální, silné scény s výrazným osvětlením, odvážnými barvami a pocitem mystéria nebo hranatosti, který přesahuje pouhou módní fotografii.

3. Kde mohu vidět jeho práci pro Vogue?
Jeho práce je publikována v různých mezinárodních edicích časopisu Vogue, včetně Vogue US, Vogue Italia a Vogue Paris. Můžete ji také najít v online archivech Vogue a v uměleckých a fotografických knihách.

4. Pracoval s nějakými slavnými celebritami?
Ano, velmi často. Mezi jeho nejznámější objekty patří Madonna, Brad Pitt, Lady Gaga, David Beckham a Kate Moss.

Konkrétní fotografie a koncepty

5. Který z jeho fotoseriálů pro Vogue je považován za ikonický?
Jeho focení „Bondage & Ballet“ z roku 2005 pro Vogue US, zachycující mocnou androgynní Madonnu, je považováno za klasiku. Propojoval témata síly, kontroly a high fashion.

6. Můžete uvést příklad jeho kinematografického přístupu?
Jeho portfolio „A Tale of Two Cities“ z roku 2004 pro Vogue (pozn. překl.: otázka zmiňuje Maria Testina, ale kontext naznačuje, že jde o Kleinovu práci) představovalo Brada Pitta a Catherine Keener v sérii snímků, které působily jako záběry z mystického, stylového filmu noir.

7. Používá ve své práci často rekvizity a kulisy?
Absolutně. Je známý budováním propracovaných, pohlcujících kulis, které vyprávějí příběh. Od okázalých chátrajících síní po strohé futuristické krajiny – prostředí je v jeho fotografiích klíčovým charakterem.

Technické a pokročilé otázky

8. Jaká jsou běžná témata v jeho práci pro Vogue?
Opakující se témata zahrnují dynamiku moci, sexualitu, identitu, surrealismus, stírání hranic mezi realitou a fikcí a fascinaci subkulturami a fetišistickou estetikou.

9. Jak využívá osvětlení k vytvoření své charakteristické nálady?
Mistrovsky využívá vysokokontrastní osvětlení – často s ostrými stíny a dramatickými světly – k vytvoření