Ztvárňování skutečných osob je pro Adriena Brodyho známé území. Oceněný herec získal svého prvního Oscara za roli Władysława Szpilmana ve filmu **Pianista** v roce 2003, následovaly role Salvadora Dalího ve filmu **Půlnoc v Paříži** z roku 2011 a titulního kouzelníka v dokumentu History Channel **Houdini: Odemknutí záhady** v roce 2014. Nyní, když debutuje na Broadwayi v představení **The Fear of 13**, je člověk, který inspiroval jeho postavu, často v publiku.

Noční přítomnost Nicka Yarrisse v divadle Jamese Earle Jonese je více než jen láska k divadlu. Hra **The Fear of 13**, kterou napsala Lindsey Ferrentino a v níž hrají Brody a Tessa Thompson, je založena na dokumentu Davida Singtona stejného jména. Vypráví příběh Yarrisse, který byl nespravedlivě uvězněn na 22 let za vraždu, znásilnění a únos, než byl v roce 2003 očištěn. (Produkce spolupracuje s projektem Innocence Project, který usiluje o osvobození nespravedlivě odsouzených a byl klíčový v Yarrisově případu. Byl 13. osobou očištěnou od trestu smrti a 140. v USA, které pomohla DNA analýza po odsouzení.)

"Má tu jedinečnou schopnost být neuvěřitelně vtipný a družný, zároveň však dokáže čerpat z hlubokých emocí a empatie, a to vše při zachování stoicismu," říká Brody o Yarrisovi. "Viděl toho tolik. Je opravdu silou a v tom, co vyzařuje, se ode mě dost liší. Jeho síla a schopnost vytrvat přes všechno to utrpení jsou velmi přítomné v jeho auře. To, že ho mám každý večer v publiku – jako oporu, jako zdroj inspirace – chci mu a jeho osudu opravdu vzdát hold, a to mi umožnilo udělat to jiným způsobem."

Když Lindsey Ferrentino sledovala během karantény **The Fear of 13** na Netflixu, byla fascinována Yarrisovým vyprávěním o jeho desetiletích v cele smrti. "Dokázal svůj vlastní prožít tak teatrálně a živě, a myslím, že hodně z toho je proto, že strávil 22 let v samovazbě, kde jeho jedinou společností byly knihy," říká Ferrentino. "Má ten opravdu jedinečný způsob mluvení, na rozdíl od kohokoli, koho jsem kdy potkala, kdy dokáže jakoby malovat slovy obrazy."

Tyto obrazy zahrnují živý portrét izolace a ticha, které Yarris zaplňoval četbou, dokud nepotkal Jacki, dobrovolnici ze Západopensylvánské koalice proti trestu smrti, která navštěvovala vězně, aby jim nabídla emocionální spojení a podporu. Režie Davida Cromera a obsazení, které hraje Nickovy přátele z dětství, spoluvězně a právní tým, nabízí **The Fear of 13** nekompromisní pohled na americký systém nespravedlnosti.

Příběh rezonuje na Broadwayi jinak než v Londýně, kde **The Fear of 13** mělo premiéru v Donmar Warehouse v říjnu 2024 (což Brodymu vyneslo nominaci na Olivierovu cenu) – a kde byl trest smrti zrušen od roku 1965. "Na straně publika je tu jiná úroveň spoluodpovědnosti a hněvu," říká Ferrentino. "Příběh je nový, ale pro lidi není novinkou. Systém je navržen tak, že když jsou lidé 'odklizeni', je to jak doslovně, tak metaforicky, takže o těchto příbězích nemusíte přemýšlet. Ale my všichni jsme součástí tohoto systému. Všichni jsme spoluvinni na tom, že žijeme v zemi a kultuře, která vytváří příběhy jako je Nickův."

Zkoumání složitosti Nickovy postavy – který nebyl vinen zločiny, za které byl uvězněn, ale zákon porušil jinými způsoby – prohlubuje jeho lidskost a zdůrazňuje, jak systém odlidšťuje odsouzené.

"Ta postava není světec," říká Cromer. "Není to dokonalý člověk. To neznamená, že by měl zemřít v cele smrti. U všech těchto lidí je obrovská dvojznačnost."

Klíčovou částí Nickova příběhu je Jacki. Ve svém broadwayském debutu přivádí Thompsonová na jeviště také skutečnou osobu k životu, ičež se nikdy nesetkala s inspirací pro svou postavu, protože Yarris při natáčení dokumentu usiloval o ochranu její identity. Thompsonové ztvárnění Jackiiny cesty "od zvědavosti k soucitu", jak to sama říká, je inspirováno osobními zkušenostmi herečky, které byly podobné jako u její postavy: před několika lety se dobrovolně nabídla, že bude mluvit po telefonu s vězněm. Tato zkušenost jí otevřela oči a načasování Ferrentininy hry bylo šťastné.

"Bylo tam tolik věcí, které jsem nevěděla," říká Thompsonová. "V té době jsem si neuvědomovala, jak prohibitivně drahé by pro vězně bylo udržovat kontakt s přáteli a rodinou – jak by to pro některé lidi znemožnilo mluvit velmi často nebo přijímat poplatky za hovory na účet volaného."

Bylo to také rozčilující. "Pokaždé, když jsem měla možnost nahlédnout do toho, jaké to je uvnitř tohoto systému, cítím takové rozhořčení," pokračuje Thompsonová, "a mám pocit, že je to taková skvrna na Americe a na jejích snech o spravedlivé a svobodné společnosti."

Od té doby, co se připojila k obsazení hry, se věnovala důkladnému výzkumu z první ruky, mluvila s dalšími dobrovolníky ve věznicích a četla svědectví vězňů. Toto odhodlání sdílí s Brodym a Thompsonová připisuje sílu jejich výkonů jejich vášni pro toto téma.

Ve své tvorbě často Ferrentino zkoumá politiku skrze lidskost. Zabývala se fyzickou a emocionální PTSD u veteránů v **Ugly Lies the Bone**, rodinnými komplikacemi v **Amy and the Orphans** a střelbami ve školách v **This Flat Earth**. Cílem, říká, je inspirovat empatii – což je samo o sobě ústředním tématem **The Fear of 13**.

"Na jedné straně, zvenčí, pokud slyšíte o ženě, která je doktorandkou a zamiluje se do odsouzeného násilníka a vraha v cele smrti, většina z nás má ohromné množství předsudků a odsuzování," říká Ferrentino. "Na druhé straně, vzácnost toho, sedět naproti jakékoli osobě bez rozptylování – bez telefonů, bez počítačů – a záměrně se zdržet úsudku o tom, kdo je, je pozoruhodná. To je vědomá volba lidí, kteří přicházejí na návštěvu, kteří vítají člověka takového, jaký je dnes." Nick a Jacki byli devět let manželé, zatímco bojovali za jeho očištění – devět let, během kterých se nikdy nedotkli, kromě výměny prstenů během svatby.

Předtím, než Brody dělal **The Fear of 13** v Londýně, nehrál na jevišti od svých 12 let a nehledal divadelní roli, když ho Ferrentino kontaktovala. Ale přečtení jejího scénáře mu změnilo názor. Změnilo to také její proces, protože oba začali úzce spolupracovat jak na výkonu, tak na scénáři.

"[Práce s Brodym] jaksi změnila celý můj proces psaní a můj vztah s herci a to, jak jsem schopna pro ně role přizpůsobit," říká Ferrentino. "Je to jen tato hluboká, hluboká spolupráce a soulad citlivostí."

Spolupráce dosáhla takových hloubek, že Brody přispěl ke scénáři, napsal první verzi jednoho z Nickových monologů – monologu, který Yarris výslovně pro hru požadoval.

"Celý poslední proslov na konci hry je něco, co jsem napsala já, a je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí, které jsem napsala," říká Ferrentino. "Dostali jsme poznámku – neřeknu od koho – abychom ten celý proslov vyškrtli, a Adrien bojoval za to, aby zůstal v hře. Pokaždé, když ho přednese, jsem tak dojatá a vděčná mu za to, že pomohl zachovat ten kus textu, a za to, jak jsme jednotní v ochraně integrity díla."

Vyslovovat ta slova každý večer je odpovědnost, říká Brody, ale také privilegium. "Shledávám, že je velká hodnota v práci, která inspiruje nás a ostatní k lepší komunikaci a k nalezení společného základu, nebo k pohledu mimo naše vlastní okolnosti nebo soudy."

"Myslím, že krása filmu, umění a divadla je v tom, že mohou zasít semínko – povzbudit nás, abychom byli méně odsuzující, více otevření, nebo nám připomněli naše vlastní štěstí."