Clint Eastwood přemýšlí o životě – a o hemžení davů na Croisette – ze zadního sedadla auta. Grace Jonesová s dokonale upravenými vlasy je zachycena uprostřed rozhovoru. Leningrad Cowboys se svými účesy, které vzdorují gravitaci, pozorují dění. Davy paparazzi, ambiciózní herečky prodírající se na premiéry, Helmut Newton přerušující fotografování. Udivení diváci, oddaní fanoušci, dokonce i několik hvězd pro dospělé. To všechno mohlo být jen na filmovém festivalu v Cannes v celé jeho oslnivé, zlaté nádheře – zachycené Derekem Ridgersem a sestavené do nové fotografické knihy od nakladatelství Idea, která oslavuje „festival exhibicionismu“.
Britský fotograf již dlouhou dobu zaměřuje svůj objektiv na hudbu, film, celebrity a mládežnické subkultury, vytvářejce působivé portréty. Cannes ho přitahovalo zvláště, a tak se tam vracel rok co rok od roku 1984 až do roku 1996. Představte si mladou Elizabeth Berkleyovou, hvězdu dnes již kultovního filmu Showgirls, jak se prochází po Boulevard de la Croisette, nebo zamračeného Micka Jaggera, jak vchází na afterparty. Ať už v černobílé nebo živých barvách, Ridgers zvěčnil odvážnou, rychlou energii té doby – před érou mobilních fotoaparátů, zákazem provokativních outfitů na červeném koberci nebo úpadkem extravagantních výstřelků celebrit.
Clint Eastwood.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Paparazzi v akci.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
„Většina mých předchozích knih byly vážné fotografické sbírky – hlavně dokumentární portréty z 80. let,“ říká Ridgers pro Vogue. „Po knize The London Youth Portraits jsem měl pocit, že jsem toto téma dostatečně prozkoumal. Tahle kniha není hluboká ani filozofická. Je to hravý pohled na divokou, chaotickou energii filmového festivalu v Cannes v 80. a 90. letech.“
„Až letos v lednu mě napadlo, že tyhle fotky by mohly vytvořit ucelenou knihu,“ dodává. „Třicet let od mé poslední návštěvy mi dalo dostatečný odstup, abych ocenil, jak odlišná ta doba byla.“
Ridgers poprvé navštívil Cannes v roce 1984 – když snímek Paris, Texas získal Zlatou palmu a filmy jako Stranger Than Paradise Jima Jarmusche nebo Once Upon a Time in America Sergia Leone měly premiéru. Jeho úkol? Fotografovat Afriku Bambaatau, který propagoval film Beat Street pro NME. Tehdy Ridgers o festivalu – nebo o rapu a hip-hopu – věděl jen málo.
„Nikdy jsem ten film neviděl a neznal ani jednu notu z hudby Afriky Bambaataa,“ přiznává. „Dalo by se říct, že jsem byl trochu zelený.“
John Waters při rozhovoru o svém tehdy novém filmu Crybaby.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Jasmine na pláži Carlton.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Zúčastnil se premiéry Beat Street v Palais des Festivals – jedinkrát v životě kráčel po červeném koberci. „Bylo to ohromující. Strávil jsem s týmem filmu jen jedno odpoledne a večer. Zbytek času jsem bloumal po Croisette a nasával tu atmosféru.“
„V jednu chvíli jsem zahlédl paparazzi, jak se shlukují před barem v postranní ulici, tak jsem se přidal. Všichni mířili svými dlouhými objektivy na Mickeyho Rourka, který vypadal jako jediný host v podniku. Já dlouhé objektivy nepoužívám, tak jsem ho vyfotil, když vyšel ven, aby si zavázal tkaničku. Od té chvíle mě to chytlo.“
Jeho oblíbeným fotoaparátem byl Nikon FM2, manuální filmový přístroj, který používal baterii jen pro expozimetr – minimalizoval tak technické potíže. „Manuální fotoaparát vás nutí zpomalit,“ vysvětluje Ridgers. „S motorkem byste v Cannes snadno spotřebovali sto rolí filmu za den.“
V 90. letech používal také Nikon F4. „Autofokus se hodil, když jste se prodíral mezi ostatními fotografy,“ říká. Na akce, kam nebyly fotoaparáty povoleny, si Ridgers schovával malý Olympus Mju do ponožky.
Damon Albarn a Justine Frischmann.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Leningrad Cowboys.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Většina dní v Cannes začínala pomalu, město se probouzelo až kolem poledne. Ridgers ale opouštěl svůj levný hotel a už v 10 ráno zamířil do Britského pavilonu. „Dával jsem si jedno dvě kávy, možná croissant, a snažil se zjistit, jaké události ten den rozhodně nesmím minout,“ vzpomíná. Odpoledne fotil objednané portréty herců a režisérů v grandiózních hotelech – jako Hôtel Martinez, Carlton nebo Hôtel Barrière Le Majestic – a časně večer vyhlížel hvězdy podél Croisette. (Obvykle vynechával oběd, aby nic nezmeškal.)
„Pokud nešlo o velkou hvězdu jako Clint Eastwood, většina méně známých celebrit chodila pěšky z hotelu do Palais des Festivals, protože silnice byly ucpané limuzínami,“ vzpomíná. Večery obvykle končily drinky v baru Petit Carlton, kde se scházeli anglicky mluvící novináři spolu s nastupujícími producenty a režiséry. „Bylo to místo pro náhodná, ale nezapomenutelná setkání.“
Rok 1996 byl výjimečný – a zároveň Ridgersův poslední v Cannes – když byl předsedou poroty Francis Ford Coppola a Mike Leigh získal Zlatou palmu za Secrets & Lies. „Největší party toho roku, a pravděpodobně ta nejhvězdnější, na které jsem kdy byl, byla oslava filmu Trainspotting v kasinu Palm Beach,“ říká. „Byl to ten typ večírku, kde byl každý, kdo něco znamenal.“
Helmut Newton.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
„Když jsem dorazil, sedl jsem si s dalším anglickým fotografem, který také neměl akreditaci, na nízkou zídku u vchodu,“ vzpomíná Ridgers. „Pozorovali jsme, jak přijíždějí známé tváře. Když se objevil Mick Jagger, všichni paparazzi – i ti, které dobře znal – začali křičet: ‚Hej, Micku! Tady!‘, ale on je ignoroval. Pak si nás všiml, přišel k nám a srdečně pozdravil mého kamaráda, objal ho a odešel bez slova. Můj přítel se s Jaggerem nikdy předtím nesetkal a dokonce ani neměl rád Rolling Stones. Později jsme usoudili, že si ho Jagger spletl s Douglasem Adamsem.“
Při fotografování celebrit pomáhá zdvořilost, ale stejně důležitá je vytrvalost. „Nikdy bych se nestal fotografem, kdyby mě vrátní zastavovali větami jako ‚Promiň, kámo, soukromá akce‘ nebo ‚Nemáš správné oblečení‘,“ říká.
Jak se odlišoval od paparazzi? „To je ta otázka za milion,“ odpovídá. „Někteří z těch chlapů vydělávali desetkrát víc než já, ale já raději fotil lidi na okraji, kteří mě zajímali víc.“ V celé jeho práci přispívají zvědaví diváci, lhostejní místní i snílci toužící po slávě k té surreálné podívané.
Daryl Hannah.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Frankie Rayder.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Sylvester Stallone.
Foto: Derek Ridgers, s laskavým svolením IDEA.
Ridgers vzpomíná na jednu...
Ošemetná situace:
„S jejím svolením jsem fotil britskou modelku na jedné z těch velkých každoročních oslav, které pořádala filmová společnost ve starém zámečku,“ vypráví. „Jejímu příteli se to nelíbilo a nakonec na mě zaútočil. Musela ho ode mě odtrhnout. Neřeknu jeho jméno, ale byl to tehdy známý britský seriálový herec – každý týden byl v televizi. Asi o hodinu později jsem ho znovu potkal a on ke mně přišel. Myslel jsem, že se bude omlouvat.“
„Místo toho řekl: ‚Tady tě nezbiju – je tu moc lidí. Ale až se vrátíme do Anglie, jsi mrtvej.‘ Doslova to řekl takhle. Od té doby jsem ho už nikdy neviděl ani o něm neslyšel.“
Jedna z nejpůsobivějších fotografií v knize zachycuje ženu, jak pózuje v pruhovaném kabátě. Několik fotografů ji snímá, zatímco zbytek davu pozoruje a čeká, co se bude dít. „Opravdu to vystihuje část canneského zážitku,“ říká Ridgers. „Všichni vědí, že se něco děje, ale nikdo si není jistý, co přesně.“
Kniha CANNES od Dereka Ridgerse je nyní k dostání u nakladatelství IDEA.