Během horkého letního dne na pláži mi přišla na Instagramu přímá zpráva od ženy s privátním účtem, která mi vyvolala hluboké vrásky na čele. Obvinila mě, že se ke svému novorozenému dítěti chovám jako k doplňku – jako k saténové kabelce na večeři. Přiznávám, na fotce, na kterou odkazovala, jsme oba s miminkem vypadali skvěle. Její narůžovělá zázvorová pleť mi připomínala Ariel, zatímco já jsem vedle ní vypadal jako jamajský krab. S mými boxerkami a plenkami miminka bychom klidně mohli dělat reklamu pro Calvin Klein – pokud by ovšem vyráběli oblečení pro nemluvňata nebo obsazovali lehce podvážné, nevyspalé novopečené tatínky. Jednoduše jsem odpověděl „Dobrej postřeh“ a zablokoval ji, protože umím být takhle malicherný.

Rád bych řekl, že jsem na to rychle zapomněl, ale uvízlo mi to v hlavě – proto o tom teď píšu. Jako rodič je rozhodování, zda ukazovat tvář svého dítěte online, celá debata. Minulý víkend v Subway Takes bývalá šéfredaktorka Grub Streetu Sierra Tishgartová kritizovala „vizuálně ohavnou“ praxi zakrývání dětských tváří emotikony na Instagramu. Obecný názor se zdá být takový, že buď to necháte v soukromí (jako sdílení fotek miminka s přáteli na WhatsAppu), nebo jdete na veřejnost, s dětskou tváří přímo v centru pozornosti. Je tu něco v té přehnané obavě z „pedofilů, kteří mě mohou sledovat“, co činí pokusy skrýt identitu dítěte ještě podivnějšími, než kdybyste je nepostovali vůbec.

Nejsem si jistý, jak relevantní je mluvit o tváři mého miminka, které fotím a zveřejňuji bez zábran. Některá – většina! – miminka se narodí vypadají trochu jako E.T., s křehkými klouby a šlachovitými končetinami, jejich hlavičky jsou jako míč v ponožce. Ale moje dcera přišla na svět dokonale tvarovaná, s baculatými tvářičkami a ústy jako amorek, s nosíkem lehce nahnutým vzhůru. Je to to, co by moje babička, kdyby ještě žila, nazvala „krásnou“. Říkám lidem, že je jako mé osobní HBO, s uhrančivým programem vytvořeným jen pro mě. Je okouzlující a zářivá; samozřejmě, že pořizuji spoustu fotek. (A jen pro pořádek, miloval bych ji, i kdyby byla „Monet“ – krásná z dálky, ale ne zblízka.)

Jako novopečený rodič máte nejen nutkání mluvit o tom, jak je to úžasné – a ono to je – ale také tu krásu vystavovat, vodit své dítě digitálními ulicemi, jako by se měšťané shromažďovali, aby spatřili vzácný záblesk dokonalosti. Život se teď točí kolem vás a miminka. Opravdu mi chybí časy, kdy jsem si k obědu mohl dát gumové multivitamíny a dva Negroni, ale být k dispozici, přítomen a mít čistou hlavu není ten trest, který jsem čekal. Celý můj život je teď o tomto novém člověku, a jako mnozí z nás jsem zvyklý sdílet velké části svého života online.

Samozřejmě, se vším tím sdílením se obávám, že stavím své miminko na cestu zaměřenou na vzhled. Nikdo ani nemrkl, když jsem začal zveřejňovat fotky své kočky. Ale ta anonymní žena mě přiměla zamyslet se nad svým nutkáním sdílet. Jsem vinen tím, že předávám narcismus naší doby další generaci? Měl bych ukazovat tu chaotičtější stránku rodičovství – opruzeniny, pět hodin na pohotovosti poté, co se směle vrhla ze stolu (je v pořádku)? Je větší nebo menší šance, že se z mé dcery stane jaderná fyzička, když všem ukazuji její rysy? Může být astronautkou, když není v anonymitě? Stane se premiérkou, pokud budeme ignorovat její vzhled a zaměříme se na rozvoj všestranné osobnosti?

Je tak trochu zázračné dítě, vyhrála v genetické loterii jako super uvolněné miminko s povahou jít s proudem, kterou se těším pěstovat. Spí celou noc, což je ve čtyřech měsících vzácné, a málokdy pláče déle než šest minut. Jsou to tyto kvality, které bych měl zdůrazňovat?

Zveřejňování fotek mého miminka nepůsobí jako životní stylová póza nebo vychloubání úspěchy, spíš jako pokračování v rozhovoru, který se svými sledujícími vedu od chvíle, kdy mě začali sledovat. Viděli mé roky nudy v kancelářské práci, časy, kdy jsem sám seděl v Berlíně a psal své knihy, dělal si pupínky na kůži a příliš přemýšlel; byli svědky éry, kdy jsem se cítil... Jako dítě z dělnické třídy jsem se v privilegovanějších kruzích vždy cítil nesvůj. Toužil jsem po základní úrovni pohodlí – kdy nové školní boty nebyly luxusem šetřeným na výplatní pátek a moje matrace měla řádný rám postele. Ale posledních šest sedm let byl mým jediným skutečným cílem mít dítě.

Teď, když je tu, chci jen nasávat každý okamžik její přítomnosti. Nikdy jsem neměl zájem o vystavování dokonalého života jako z obrázku nebo o zveřejňování úspěchů jen proto, abych vzbudil závist ostatních. Když jsem začínal v publikační činnosti, naučil jsem se důležitost vyprávění příběhů a kontextu a toho, jak může osobní perspektiva rezonovat na veřejnosti. I když přemýšlím o vizuální stránce, mé příspěvky jsou hlavně vyjádřením toho, kdo jsem – můj jedinečný pohled na svět, který je absurdní, zábavný a plný humoru, obzvlášť teď, když je v něm moje dcera.

Když se dívám na své miminko, nevidím, že se náklady na náhradní mateřství konečně vyplatily. Nevidím příležitost předvádět trendový gay táta životní styl. Nevidím příležitost ani obsah. Vidím jen ji.

Je cenné ukazovat život černocha, gay muže, který se neomluvně daří, zvlášť když mnozí stále odmítají myšlenku, že by černoši a gayové mohli uspět. Denně se s tím potýkám: Vystavuji se, nebo reprezentuji to, co je možné pro marginalizované lidi? Nemám odpověď a možná ji nikdy mít nebudu. Ale pro teď se jen podívejte na moji krásnou holčičku!



Často kladené otázky

Samozřejmě. Zde je seznam užitečných a srozumitelných často kladených otázek o sdílení fotografií tváře vašeho dítěte online.




Začátečnické / Obecné otázky




1. Proč je to vůbec důležité? Není sdílení roztomilých dětských fotek neškodné?


I když je sdílení přirozeným impulsem, hlavní obavou je digitální soukromí a bezpečnost vašeho dítěte. Jakmile je fotka online, ztrácíte kontrolu nad tím, kdo ji uvidí, uloží nebo jak může být v budoucnu použita.




2. Jaká jsou hlavní rizika zveřejňování fotografií mého dítěte online?


Mezi hlavní rizika patří:


* Shromažďování dat: Fotky mohou být použity k vytvoření digitálního profilu vašeho dítěte bez jeho souhlasu.


* Digitální únos: Cizí lidé mohou fotky ukládat a sdílet, někdy dokonce vydávají vaše dítě za své vlastní.


* Sledování polohy: Fotografie mohou obsahovat metadata, která prozradí vaši domácí adresu nebo místa, která často navštěvujete.


* Budoucí trapas: Roztomilá fotka dnes by zítra mohla být trapná pro vašeho teenagera.




3. Sdílím pouze na soukromých účtech. Je to dostatečně bezpečné?


Soukromý účet je mnohem bezpečnější než veřejný, ale není neprůstřelný. Vaši sledující stále mohou pořizovat screenshoty nebo stahovat a sdílet fotky s vlastními sítěmi mimo vaši kontrolu.




Obavy o soukromí a bezpečnost




4. Může někdo z fotky ukrást identitu mého dítěte?


Pro závažnou krádež identity je potřeba více informací. Fotka však v kombinaci s dalšími sdílenými detaily může přispět k vytvoření profilu, který by mohl být později zneužit.




5. Co je to „sharenting“ a je to špatné?


Sharenting je spojením slov „sharing“ (sdílení) a „parenting“ (rodičovství) a odkazuje na zvyk rodičů zveřejňovat online obsah o svých dětech. Není to samo o sobě špatné, ale stává se problémem, když se tak děje bez ohledu na současné a budoucí soukromí dítěte.




6. Mohly by být tyto fotky použity pro AI nebo deepfake technologie?


Ano. S pokrokem technologie by fotky tváře vašeho dítěte mohly být potenciálně použity k trénování AI modelů nebo k vytváření digitálních avatarů a deepfakeů bez vašeho vědomí nebo souhlasu.




Praktické tipy a alternativy




7. Jaké jsou některé bezpečnější alternativy k zveřejňování fotografií s celou tváří?


Můžete sdílet okamžik a zároveň chránit jejich identitu zveřejněním fotek, které...