V patnácti jsem milovala úniky před dusným vedrem Floridy do chladné temnoty svého večerního kurzu fotografie. Tam jsem pozorovala, jak se snímky z otcových hipísáckých časů pomalu vyjevují v červeném světle, odhalujíce náznaky života, který jsem nikdy nepoznala.

Roky táta pracoval dlouhé hodiny, zatímco já dospívala. K němu jsem se nastěhovala ve čtrnácti, krátce poté, co se s mámou rozešli. Když jsem v jeho skříni objevila tři nerozvinuté filmy, přihlásila jsem se na fotografický kroužek při škole. Každou středu mě tam táta vozil a zase zpátky. Jednou po lekci jsme uviděli vývěsní štít Applebee's s nabídkou dvou steaků za cenu jednoho včetně příloh.

Když jsme seděli v boxu, rozložila jsem fotky mezi nás. Na jedné byla žena v háčkované podprsence, která směle hleděla do objektivu a kousala se do rtu. Jiné zachycovaly cizí lidi, jak si povídají, hrají na kytaru nebo foukají kouřové kroužky, téměř všichni v zvonových kalhotách.

"Pamatuješ si, jak jsem říkával: 'Než ses narodila, byl jsem pirát'?" zeptal se táta. Když jsem přikývla, poklepal na fotky. "Začalo to zhruba v téhle době."

Při našich levných steakách a povadlé zelenině vyprávěl, jak jeho život zločince začal koncem 60. let – nejprve vykládal barely s marihuanou v New Orleans, pak kapitánoval lodě, až nakonec převážel kokain z Jižní Ameriky. "Tyhle chyby jsem udělal, abys je nemusela dělat ty," řekl. "Drogy jsou nebezpečné – a proto nikdy nepoznám svá vnoučata." Mrkla jsem, napůl pochybujíc o jeho divokých historkách, netušíc, že hepatitida C, kterou v těch letech chytil, mu za několik měsíců vezme život.

Po jeho smrti jsem našela falešné doklady, rodné listy a jeho starý pilotní průkaz. Seděla jsem na podlaze jeho ložnice, zatímco zapadající slunce barvilo vše do růžova, a skládala dohromady, jak se chudý kluk z pobřeží Mexického zálivu ocitl v jihoamerických džunglích, jak se usmíval vedle pašeráků s mačetou, stejně jako se jiní tátové fotí s úlovkem.

Zločin dal mému otci dobrodružství a kontrolu po chudém dětství. K mým nácti byl plný varování a odhodlání dát svým dětem lepší život. "Co tě nezabije, může tě zlomit," říkával, odmítaje představu, že těžkosti budují sílu. "Kdo si hraje, platí. Vyber si svou hru moudře."

Pro tátu nebyla odolnost něco, co se získává – byla to volba. Při večeřích v Applebee's mi vysvětloval, jak přestal pašovat, když jsem se narodila, stal se správcem parku, aby chránil přírodu, kterou miloval, a pak prodával požární hlásiče, aby "zachraňoval životy místo ničení". V posledních dnech mě donutil slíbit, že budu tvrdě pracovat, dodržovat pravidla a že ho přežiju.

Dvacet let jsem se jeho radami řídila – vyhýbala se drogám a násilí, které vzaly život mým příbuzným. Stala jsem se logopedkou, měla děti mladá, často pracovala v několika zaměstnáních zároveň. Přesto jsem ztratila blízké, pochovala mrtvě narozené dítě, vychovala tři úžasné postižené děti a rozvedla se. Když mě přátelé nazývali "odolnou", necítila jsem se silná – jen vyčerpaná. Zatímco odborníci definují odolnost jako neustálou adaptaci, všechno to... [text končí] Měnit se a přizpůsobovat mělo svou cenu. A pak, těsně před dvaadvacátým výročím otcovy smrti, jsem našla starý deník, kam jsem si zapisovala poznámky pro memoáry, které chtěl napsat. Na jedné stránce stálo: "Kdysi jsem šílel po ohňostrojích. Teď se zamilovávám do světlušek. Na množství světla nezáleží – obě září stejně."

Můj táta si myslel, že svůj život proměnil tvrdou prací v řádném zaměstnání, ale tato slova mi došlo, že jeho nejvýznamnější práce se odehrávala uvnitř. Místo honby za velkými, dramatickými vzrušeními se naučil oceňovat prostší radosti – skvělý komiks v nedělních novinách, dokonale křupavý sendvič s osmaženým salámem nebo pocit chladné vody a teplého písku pod nohama na pláži našeho rodného města. Pro něj odolnost nebyla jen vytrvalost – byl to každodenní zvyk údivu, jako vést si deník vděčnosti. Znamenalo to všímat si malých, jasných okamžiků a nechat se jimi okouzlit.

Když jsem četla jeho poznámky, dala jsem slib – svému tátovi, sobě, svým dětem a všem, které miluji: Dovolím si cítit úžas, i v těch nejnudnějších nebo nejtěžších časech. Nejde o vynucovaný optimismus nebo předstírání, že bolest neexistuje. Jde o to udělat místo pro bolest i pro možnost, že by tam mohlo být i něco krásného – jako osamělá světluška blikající ve tmě, byť jen na chvíli.