Moje devítiměsíční dcera, která je stále krmena z lahve, začala žárlit, když vidí ostatní děti obědvat pevnou stravu. Domluvila jsem se tedy s její chůvou na částečný úvazek, že jí také budu připravovat obědové boxíky.

Třikrát týdně strávím celé dopoledne inženýrstvím obědové radosti, jako bych balila balíček pro vojáka, který nemůže kousat. Vyřezávám z mrkví lebky s hnáty, z okurek tvaruji Davidovy hvězdy. Zatímco já takto gurmánsky promrhám dopoledne, tento neslaný výběr dětských crudités – sůl je naším druhým největším nepřítelem hned po obrazovkách – zcela ovládl můj estetický cit. Neptejte se mě proč, ale obědový boxík mé dcery musí být prohlášením.

Tento všednodenní rituál, tato mírná umělecká mánie ve snaze o jedlou zátiší, mě nutí přemýšlet. Když se odpoledne vrátí domů, rozmixuji cokoli (neslané) na hladkou kaši, kterou často podávám spíš prak než lžicí. Má nejméně elegantní a nejmíň glamourní večeři z měkkých jídel v nepromokavé zástěrce naruby, než ji hodím do vany a je čas do postýlky. Tady se žádná snaha o vysokou – nebo dokonce střední – estetickou úroveň nekoná. A přesto musí její oběd vypadat právě takhle.

Stejné je to s výlety. Doma jsme dost nedbalí. Stala se nehoda? Celé odpoledne můžeme strávit naostro. Rozlité mléko? Nad rozlitým mlékem se nebrečí. Ale vyjít z domu s sebou nese pocit, ne sice „nedělního nejlepšího“, ale alespoň oblečeného-na-středeční-večer energie. Neustále ji připravuji na slib nějaké příležitosti.

Nedokážu ji oblékat způsobem, jakým bych neoblékla sebe (kdybych byla vysoká třicet centimetrů a technicky barvoslepá) – což je poklonou něčemu víc než jen květinovým vzorům a praktičnosti. Vánoce nás dostaly do overdrive: sametové šatičky, bílé baletní punčocháče, ironické kloboučky jako z firemního večírku. Ale nezvelebuji jen její vzhled; i naše společenské plány jsou pečlivě kurátorovány. Soboty patří smyslovým zázrakům mořského světa, kaleidoskopickým tropům rozděleným do nádrží. Vzali jsme ji do Imperiálního válečného muzea, protože máme rádi letadla, a třeba by z ní mohla být pilotka?

Minulý týden ve Francii jsem v supermarketu dlouho debatovala, které nové hračky se zdají dostatečně jako „první dovolená miminka na pláži“. Nakonec jsme zvolili hrábě, motyky a sekačku na trávu místo tradičního kyblíku a lopatky. Třeba z ní bude zahradní architektka, pomyslela jsem si, plánujíc odpoledne, na které by si jednou mohla vzpomenout v jemném rozostření ve své mírně autobiografické debutové novele. Pak jsme dorazili na malebné francouzské pobřeží, jen aby má dcera ignorovala příliv a naprosto se zaujala olizováním toho, co mohla být podle mého jen chutná sůl z kamínků.

Je na tom všem něco ušlechtilého a zároveň lehce vyšinutého: způsob, jakým se snažíme dětství zchoreografovat do sestřihu nejlepších momentů, i bez úmyslu to zveřejňovat. Zjišťuji, že nevychovávám jen holčičku před sebou, ale i ženu, kterou se stane, vybavujíc její minulost půvabnými detaily. Buduji svět, který by se teoreticky mohl zpevnit v něco, co by později mohla popsat jako kouzelný své učitelce – nebo ještě lépe své terapeutce. Ale je stále zřejmější, že vytvářím vzpomínky pro někoho, kdo si je nebude pamatovat. Natáčím film, který vlastně nesleduje. Jsem zapomenutelným kolečkem v jemné tyranii vytváření vzpomínek.

Dávno jsem četla, že trauma si pamatujeme ostřeji než potěšení – je to přírodní způsob, jak nás zastavit, abychom se nedotkli ohně podruhé. Takže… možná si bude pamatovat, když ji poprvé upustím (klid, ještě se mi to nestalo), nebo vůni autosedačky v horký den, nebo jak ji honily včely a skočila do jezera (odkaz na film **Moje holka** pro ty, kdo znají). Já si rozhodně pamatuji mamčin požár fritovacího hrnce s ohromující jasností.

Jinak předpokládám, že většina vzpomínek mé dcery budou ty nahodilé okamžiky, které nemůžu ovlivnit. Panebože – možná o to právě jde? Mohu ovládat tvary ovoce a baletní punčocháče, ale nic víc. Bez ohledu na to, co nosí, jí, nebo jaké jsou mé vlastní naděje, vnější svět si k ní najde cestu a já nemůžu vybírat, čeho se bude držet. Moje role je nabídnout stabilní, bezpečný přístav před boji za našimi dveřmi – být jednou z dobrých věcí v životě, kde je strast jistá. (Aspoň se zdála být nedotčená vzdálenými válkami a návštěvou muzea, takže to je něco.)

I přesto věřím, že tiché vzpomínky, které teď vytváříme – křehké, jak jsou – mají ve své jednoduchosti hluboký význam. Jsou smysluplné právě proto, že se nesnaží být. Jde v nich o to, abychom se spojili, ukázali lásku bez očekávání něčeho nazpět, i když se ostatním mohou zdát jako nic moc.

Často kladené otázky
Proč stále vytvářím vzpomínky, které si mé dítě ani nebude pamatovat

Základní otázky

1 Co myslíte tím „vzpomínky, které si mé dítě nebude pamatovat“?
Týká se to zážitků, které pečlivě vytváříte nebo dokumentujete – jako první narozeninová oslava, speciální výlet nebo profesionální focení – které se odehrají během prvních pár let života dítěte, v období zvaném infantilní amnézie, kdy je velmi nepravděpodobné, že si z nich vytvoří trvalé vědomé vzpomínky.

2 Je pravda, že si miminka nic nepamatují?
Ne tak úplně. Miminka si neformují druh dlouhodobých autobiografických vzpomínek až zhruba do věku 3 nebo 4 let. Neustále však vytvářejí implicitní vzpomínky – emocionální pouta, pocity bezpečí a vzorce interakce – které jsou základem jejich vývoje.

3 Takže pokud si to nebudou pamatovat, proč se s tím vůbec namáhat?
Protože hodnota není jen ve vzpomínce samotné. Tyto zážitky budují váš vztah, stimulují vývoj jejich mozku, vytvářejí pocit bezpečí a pěstují radost v daném okamžiku. Budujete základy pro to, kým se stanou, nejen fotoalbum.

4 Nedělám to tedy vlastně jen pro sebe?
Částečně ano, a to je naprosto v pořádku. Vytváření šťastných vzpomínek pro vaši rodinu je platné a důležité. Vaše pohoda a radost jako rodiče mají význam. Tyto okamžiky se stanou součástí příběhu a historie vaší rodiny, které budete s dítětem sdílet, jak poroste.

Běžné problémy a praktické tipy

5 Cítím tlak vytvářet dokonalé vzpomínky. Je to normální?
Ano, je to velmi běžné, zejména s ohledem na sociální sítě. Pamatujte, že cílem je spojení, ne dokonalost. Prostý radostný okamžik doma je pro vývoj vašeho dítěte často smysluplnější než stresující, propracovaná událost.

6 Jak mohu vytvářet smysluplné okamžiky, aniž bych se cítila přetížená?
Zaměřte se na denní rituály místo velkých událostí. Věci jako zpívání konkrétní písničky při přebalování, čtení knížky před spaním nebo bláznivá taneční párty v kuchyni. Právě tyto opakované láskyplné interakce skutečně formují mozek a pocit bezpečí vašeho dítěte.

7 Měla bych přestat tolik fotit a natáčet videa?
Ne nutně, ale buďte obezřetní. Klíčové je nenechat dokumentování okamžiku nahradit