Cazzie David svou novou knihu **Delusions: Of Grandeur, of Romance, of Progress** (dnes vychází u St. Martin’s Press) popisuje jako „prodlouženou existenční krizi v esejích“. Tyto eseje – a krize – nabývají různých podob, od trýznivé úvahy o konci jejích dvacátých let až po pitvu rozchodu v poznámkách v mobilu („Kamarádka mi řekla, že tě viděla na veřejnosti, jak se líbáš s holkou z Chicken Shop“) a taxonomii členů fitness centra pouze pro influencery, do kterého se omylem přihlásila. Od pláží na Martha’s Vineyard, kde přemýšlí o svém věčném „situationship“, až po podlahu její koupelny v noc svých třicátých narozenin Davidová těží ze svých vlastních zkušeností s kousavým a brutálním humorem.

Její sen o této knize? Že si ji čtenáři (zejména ženy) přečtou a najdou v ní kus sebe. Její noční můra? Že si ji přečte někdo, koho zná.

**Vogue:** Na začátku **Delusions** přirovnáváš psaní knihy k porodu, kde tělo musí zapomenout na bolest, abys to mohla podstoupit znovu. Už jsi zapomněla, co na psaní této knihy bylo tak bolestivé?

**Cazzie David:** Během posledních dvou týdnů mi bylo znovu připomenuto, proč to bylo tak strašné. Samozřejmě je obrovské štěstí mít vydanou knihu, ale je těžké posoudit, jestli to stojí za tu agónii. Mluvit o tom je vlastně jedna z nejhorších částí.

**Věděla jsi, že píšeš knihu, když tyto eseje vznikaly?**

Začala jsem psát pár esejí a připadaly mi tak propojené tím jedním tématem – že se ve mně mezi devětadvacátými a třicátými narozeninami vyvíjí paralyzující strach z toho, že mám být strůjcem svého osudu. Ale je to zvláštní – když píšeš knihu, máš místo, kam můžeš umístit jakékoli své postřehy a myšlenky, a když to místo ztratíš, vlastně nevíš, co s nimi.

**Objevily se v poslední době nějaké společenské jevy nebo trendy na sociálních sítích, o kterých bys chtěla napsat esej?**

Nevím, jestli bych o tom napsala celou esej, ale dostávám spoustu rad ohledně wellness, protože jsem wellness posedlá a všemu věřím. Snažím se pamatovat na to, že když sleduji video, kde někdo říká „jezte tři kiwi denně, abyste dosáhli tohoto výsledku“, tak ten člověk nevěří v pojídání tří kiwi denně – ten člověk věří v natáčení videa o pojídání tří kiwi denně. Jaký je skutečný motiv? Není to přimět ostatní jíst kiwi. Prostě jen chtěli mít o čem natočit video.

**Napadá tě někdy, že děláš něco nebo prodlužuješ určitou zkušenost, protože si myslíš, že by to bylo dobré téma k psaní?**

To je jediný důvod, proč vůbec vycházím z domu. Téměř pokaždé, když vyjdu z domu, dostanu nápad na něco, o čem bych mohla psát. Ale mimochodem, ten nápad vždycky vychází z něčeho špatného, co se stane. Takže je to jako: Mám jít a zažít něco špatného, abych měla o čem psát, nebo se mám té špatné zkušenosti vyhnout?

**Máš pocit, že se z toho stane špatná zkušenost teprve, když o tom píšeš, nebo to víš už v tu chvíli?**

Ne, vím to už, když se to děje. Někdy to vím ještě předtím, než se to stane.

**V knize je spousta momentů, kdy se sama v sobě úplně nepoznáváš – ať už jde o vodní lyžování, abys zapůsobila na svou neopětovanou lásku, úpravu fotky na Instagramu nebo pořádání oslavy třicátých narozenin, na kterou se ti nechce. Čteš své knihy znovu, a pokud ano, poznáváš v nich osobu, která je psala?**

Nemůžu číst znovu nic, co napíšu, protože vše nenávidím ve chvíli, kdy je to hotové, a posouvám se dál. Tahle kniha je opravdu o někom, kdo se snaží – racionálně nebo iracionálně – prologicky prokousat naší velmi nelogickou existencí. Má ukázat absenci růstu během toho jednoho roku, kdy se zoufale snažíš být osobou, o které všichni říkají, že se jí staneš, než dosáhneš třicítky.

**V knize hodně uznáváš svůj vlastní privilegovaný status a to, že některé tvé zkušenosti nebudou pro čtenáře snadno pochopitelné – jako mít slavné rodiče nebo trávit léta na**Martha’s Vineyard – ale píšeš také o zkušenostech s dysmorfofobií a závislostí na sociálních sítích. Je snaha o pochopení tvým vědomým záměrem?

Zajímá mě psát o něčem jen tehdy, pokud mám pocit, že to může být nějak univerzální, zejména pro ostatní ženy. Je tam samozřejmě jeden zásadní rozdíl, a to jsem já, ale je pro mě opravdu důležité, aby to rezonovalo s ostatními ženami.

**Poté, co zveřejníš něco tak osobního, se pak potýkáš s tím, že s tebou lidé mluví, jako by tě znali?**

Nic bych si nepřála víc.

**Vážně?**

Ano, protože si myslím, že každý spisovatel v konečném důsledku jen chce, aby mu bylo rozuměno. To je ten sobecký cíl mezi ostatními nesobeckými motivy. Ideál je, že ti je rozuměno a pak i potvrzeno.

**Takže myšlenka, že by za tebou někdo přišel a řekl „Milovala jsem tvou knihu“, tě neděsí?**

Je to doslova to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát. Chci jen, aby si ji přečetli cizí lidé a našli v ní sebe. Nechci, aby si ji přečetl kdokoli, koho znám. Rozhodně není pro nikoho, koho znám.

**Ale přečtou si ji, ti lidé, které znáš?**

Víš, nevím, jestli lidé ještě čtou, takže doufám, že ne. Uvidíme. Bude to jasné, pokud ano.

**Podle toho, jak se k tobě budou chovat?**

Jo. Ale myslím, že je zajímavé: když propaguješ film, lidé ho mohou vidět za hodinu. U téhle knihy možná měsíce nebudu vědět, jak na ni lidé reagují. Lidé si dávají na čtení čas, obzvlášť když se jim to nelíbí. Pak si opravdu dávají na čas. Klidně to může trvat rok, než někdo tu knihu dočte.

**Máš esej o tom, jak když lidé dávají rady, je to často forma nátlaku. Jaké to je, dostávat rady ohledně svého psaní?**

Držím se lidí, kterým věřím a na jejichž názoru mi opravdu záleží. Muži mi moc rádi dávají nevyžádané rady ohledně mého psaní. Rádi mi říkají, že bych se měla méně omlouvat, což je tak ironické. Já jsem někdo, kdo vejde do místnosti a omlouvá se, že do ní vstoupil a změnil atmosféru, takže jen sama sebou. Práce, na kterou nejvíc reaguji, působí opravdu autenticky, a stejně je to s lidmi, na které reaguji. Takže omlouvání se je pro mě součástí té autenticity.

**Máš krásný popis toho, jak jedním z mála okamžiků v životě, kdy se cítíš přítomná, je, když pozoruješ srny na svém dvorku. Cítíš se přítomná, když píšeš?**

Upřímně, myslím, že ne. Opravdu se cítím přítomná jen, když se dívám na přírodu nebo pozoruji zvířata, protože ti připomínají, že kromě přítomného okamžiku nemají nikde jinde co dělat. Proto mám ráda kočky, protože pokaždé, když se na ně podívám, jsem v šoku, že nemají telefony a že je nikdy nic nerozptyluje.

**Kniha končí líčením toho, jak jsi v den svých třicátých narozenin plakala a snažila se vyfotit, abys vyvolala žárlivost u svého expřítele. To mě přivedlo k otázce, jaké to bylo pořizovat autorskou fotografii pro **Delusions** a jestli to pro tebe byl bolestivý proces.**

Myslím, že všechny fotky jsou bolestivé, protože doufáš, že se objeví jedna z tvých tváří, která se ti líbí, a často se tak nestane. A stát před kamerou je prostě velmi zranitelná situace. Ale psala jsem o snaze získat fotku na narozeniny, protože jsem měla pocit, že je to dokonalý příklad toho, že jsem se do třiceti vůbec neposunula a pořád mi záleží na něčem, co je opravdu hloupé a triviální.

Tento rozhovor byl upraven a zkrácen.

**Přidat do seznamu přání**
**Delusions: Of Grandeur, of Romance, of Progress**
27 $ BOOKSHOP

**Často kladené otázky**
Samozřejmě. Zde je seznam ČKD o knize Cazzie Davidové *Doufám, že si přečtete její novou knihu, jen ne, pokud ji znáte osobně*, psaný přirozeným konverzačním tónem.

**Obecné / začátečnické otázky**

1. **O čem je tato kniha?**
Jde o sbírku osobních esejí, ve kterých Cazzie Davidová s humorem a upřímností zkoumá své úzkosti, společenské trapasy, rodinnou dynamiku a zvláštní zkušenost dospívání na veřejnosti.

2. **Kdo je Cazzie Davidová?**
Je spisovatelka, komička a dcera komika Larryho Davida. Je známá svým webovým seriálem *EightySixed* a svým břitkým sebeironickým humorem na sociálních sítích.

3. **Je to memoár?**
Je to spíš sbírka esejí než lineární memoár. Každá kapitola se zaměřuje na konkrétní téma nebo příběh z jejího života, místo aby vyprávěla její životní příběh od začátku do konce.

4. **Proč je tak dlouhý a specifický název?**
Název zachycuje ústřední konflikt knihy: touhu sdílet své autentické, často trapné myšlenky s čtenáři, a zároveň strach z posuzování lidmi, kteří ji skutečně znají. Je to vtip o přehnaném sdílení.

5. **Musím vědět, kdo je její otec, abych si knihu užil/a?**
Ne. I když jsou v knize eseje o její rodině, stojí především sama o sobě jako zamyšlení nad univerzálními tématy, jako je nejistota, randění a orientace v moderním životě.

6. **Je kniha vtipná?**
Ano, je to především humoristická kniha. Komika vychází z jejích bystrých postřehů, sebeironie a absurdních situací, do kterých ji její úzkost zavádí.

**Obsah a témata**

7. **O jakých hlavních tématech píše?**
Mezi klíčová témata patří sociální úzkost, úskalí randění a rozchodů, tlak mít slavného rodiče, vnímání vlastního těla, terapie a zvláštnosti internetové kultury.

8. **Je kniha smutná nebo depresivní?**
Má momenty zranitelnosti a dojetí, ale celkový tón je vtipný a odolný. Používá humor k rozboru obtížných pocitů, čímž je činí spíše pochopitelnými než pochmurnými.

9. **Jsou eseje propojené, nebo je můžu číst v libovolném pořadí?**
Můžete je číst v libovolném pořadí. Každá esej je samostatný celek, i když některé opakující se motivy a odkazy oceníte více, pokud je budete číst postupně.