Tato sezóna Luchino Magliano opustil přehlídkové molo a rozhodl se svou kolekci představit prostřednictvím krátkého filmu, který nazval „sabatovou show“. Pronajal si malé městské kino a proměnil ho v „CineMagliano“, kde módní molo vyměnil za stříbrné plátno. V době omezených zdrojů a globální nejistoty musí malé značky činit těžká rozhodnutí – ale právě omezení často podněcují kreativitu, a Magliano v tom vyniká.

Spolupracoval s britským režisérem Thomasem Hardimanem (známým díky filmu Medusa Deluxe), se kterým sdílí lásku k nekonvenčnímu, low-fi kouzlu. Společně vytvořili The Maglianic – surreálnou výpravu odehrávající se na italském traghetto, prostém trajektu, kde je pohodlí nedostatkovým zbožím a cizinci jsou nuceni sdílet těsný prostor. Roztříštěná skupina Maglianových fricchettoni (italských hippies a výstředníků svébytného ražení) nastupuje na trajekt ze Sardinie do Toskánska a noc tráví hraním karet, kradmými polibky a neklidným potulováním. S úsvitem se shromáždí na přídi a v tichosti pozorují první paprsky světla nad mořem.

„Noc musí přejít,“ zamyslel se Magliano a citoval neapolské přísloví. Ať je cesta jakkoli dlouhá nebo nejistá, ráno vždy přijde.

Téma restartu a reflexe se promítlo i do oděvů, kde volnomyšlenkářský kemping inspiroval volné, stanu podobné siluety – „stany pro neklidná těla“, jak to popsal Magliano. Uvolněné, ošoupané kousky se mísily s chytrými technickými detaily: šňůrky a tkaničky proměňovaly kabáty a saka za chodu, dodávajíce jim improvizovaný nádech. Vlivy pracovního oblečení byly změkčeny Maglianovým citlivým přístupem. Tkaniny byly průsvitné a vzdušné jako ranní mořská mlha – záměrně nejednoznačné. Vrstvy organzy a šifónu byly zastrčeny do střižených sak, rozostřující hranici mezi strukturou a měkkostí. Šátek přeložený do klopy napodoboval instinktivní gesto zatažení límce proti chladu. „Říkali jsme tomu The Dawn Lapel (Úsvitová klopa),“ prozradil. Každý kus nesl v sobě poezii, drsnost i praktičnost – všité přímo do podšívky.